Redaktor:RONALDO-SK/Test Page 5

z Wikipédie, slobodnej encyklopédie

História[upraviť | upraviť zdroj]

Pôvod[upraviť | upraviť zdroj]

Mapa venovaná posunu hraníc (a tiež znázornením štátov získavajúcich nové územia), mocnostiam ovládajúce okupačné zóny, ich rozlohe, a rozdelenie samotného Berlína. Sársko malo zvláštny autonómny status, tešilo sa vyššiemu stupňu nezávislosti než zbytok francúzskej okupačnej zóny.
Prvý zákonník NDR z 8. októbra 1949 o zložení Predbežnej ľudovej komory Nemeckej demokratickej republiky dňa 7. októbra 1949
Vodcovia NDR: Prezident Wilhelm Pieck a ministerský predseda Otto Grotewohl, 1949
Sovietske tanky v uliciach Lipska počas Východonemeckého povstania, jún 1953
Berlínsky múr
Bývalá nemecká hranica medzi Hesenskom (vľavo) a Durínskom (vpravo), foto z roku 2008
Demonštrácia na Alexanderplatz vo východnom Berlíne 4. novembra 1989

V júni 1945, po skončení druhej svetovej vojne, prevzali štyri víťazné mocnosti zvrchovanú moc v Nemecku a započala činnosť Spojenecká kontrolná rada. Ten istý mesiac bola vytvorená Sovietska vojenská správa v Nemecku (Sowjetische Militäradministration in Deutschland - SMAD) ako mocenský orgán v sovietskej okupačnej zóne, o mesiac neskôr boli zriadené správy SMAD v jednotlivých krajinách. V júli a auguste 1945 sa uskutočnila postupimská konferencia, kde najvyšší predstavitelia spojeneckých veľmocí podpísali dohodu obsahujúcu ustanovenie o denacifikácii a demilitarizácii Nemecka a o rozdelení jeho územia do štyroch okupačných zón. Na prelome júna a júla vznikli v sovietskej okupačnej zóne Komunistická strana, Sociálne demokratická strana, Kresťansko-demokratická unia a Liberálne demokratická strana.

Vznik v roku 1949[upraviť | upraviť zdroj]

V júli na základe rozkazu SMAD boli vytvorené nemecké ústredné správy. Slúžili ako pomocné orgány SMAD v jednotlivých rezortoch správy a hospodárstva. Súčasne boli považované za zárodok budúcej nemeckej ústrednej vlády. Najväčší vplyv v nich získali komunisti. V septembri bola v sovietskej okupačnej zóne uskutočnené pozemková reforma, ktorá znamenala prevod 2,5 milióna hektarov půdy z vlastníctva 7 tisíc velkostatkárov do pôdneho fondu. Z neho sa potom prideľovalo bezzemkom a malým roľníkom.

V apríli 1946 došlo k zlúčeniu Komunistickej strany (KPD) a Sociálnodemokratickej strany (SPD) v sovietskej okupačnej zóne. Ich spojením vznikla Jednotná socialistická strana Nemecka (SED). V sovietskej okupačnej zóne sa v septembri konali všeobecné voľby, najviac hlasov získala všade SED. V októbri 1946 sa uskutočnili voľby do krajských a zemských snemov. Aj keď si SED udržala svoje postavenie najsilnejšej strany, oproti všeobecným voľbám hlasy skôr strácala, zatiaľ čo kresťanskí a liberálni demokrati naopak zaznamenali prírastok hlasov. V tej istej době sa konali voľby tiež aj vo Veľkom Berlíne. Jednotná socialistická strana (SED) dosiahla výrazné víťazstvo. Novo zvolené zemské snemy zriadili zemské vlády. Medzi ich ministrov mala úplne najsilnejšie zastúpenie SED.

V Mníchove sa konala konferencia ministerských predsedov jednotlivých krajín z celého Nemecka. Po určitom váhaní sa jej zúčastnili aj premiéri krajín sovietskej okupačnej zóny. Rokovania však neviedli k žiadnym konkrétnejším výsledkom. V septembri 1947 sa v Berlíne konal II. Zjazd SED, ktorý ako hlavnú úlohu strany označil boj za jednotu Nemecka.

V marci 1948 sovietsky zástupca opustil Spojeneckú kontrolnú radu, čím sa studená vojna definitívne preniesla aj na nemecké územie. V júni bola v západných okupačných zónách uskutočnená menová reforma. Na to ZSSR reagoval menovou reformou aj vo svojej zóne a v noci z 23. na 24. júna uskutočnil blokádu Západného Berlína. Za dva dni tak začal fungovať letecký most zásobujúci izolovanú časť města. V septembri bolo sídlo berlínskej mestskej rady po komunistických demonštráciách prenesené do Západného Berlína. O dva mesiace neskôr zhromaždenie berlínskej SED prehlásilo berlínsky magistrát za zosadený a dosadilo nový magistrát, uznaný zo strany SMAD. V decembri slobodne zvolený magistrát bol nútený presídliť sa do Západného Berlína. Nové voľby se tak mohli konať iba tam, SMED ich vo svojom sektore zakázal.

V marci 1949 bola schválená ústava sovietskej okupačnej zóny, neskôr Nemeckej demokratickej republiky. V septembri bola vyhlásená Nemecká spolková republika, načo 7. októbra 1949, ako reakcia na tento čin, bola vyhlásená so zvolením sovietskeho vedenia Nemecká demokratická republika. Jej prvým prezidentom sa stal Wilhelm Pieck, predsedom vlády Otto Grotewohl. Súčasne bol založený Národný front demokratického Nemecka združujúci všetky strany a masové organizácie.

V októbri 1950 sa v NDR konali voľby. Boli neslobodné,[1] obdobne ako v iných socialistických štátoch sa volila jednotná kandidátka, pre ktorú podľa oficiálnych výsledkov hlasovalo 12 088 745 oprávnených voličov[2] (99,6 %), hlasov proti a neplatných hlasov bolo 51 187[2], čo predstavovalo 0,4 %. Z volieb vzišla nová vláda a výrazne obmenené boli aj zemské vlády. Voliči mohli hlasovať buď pre jednotnú kandidátku, alebo hlasovací lístok, ktorý ale bez akéhokoľvek utajenie, preškrtnúť, čo bolo dôsledkom vystavenia perzekúcie ze strany režimu v podobe straty zamestnania, vyhodenie zo školy a sledovanie štátnou bezpečnosťou (Stasi).[3]

Po smrti J. V. Stalina v roku 1953 a nástupe novej garnitúry vo vedení ZSSR bolo očekávané celkové uvoľnenie. Túžby ľudu sa však nenaplňovali a pod počiatočnou zámienkou protestu berlínskych robotníkov na zvyšovanie výroby sa 16. júna 1953 zdvihla vlna celoštátnych demonštrácií.[4] Boli to tak silné protesty, že okupačná správa musela na demonštrantov poslať okupačné sily dislokované na území NDR.[5]

Rok 1956 bol pre NDR zlomový, pretože v tomto roku bola oficiálne založená Národná ľudová armáda NDR (NVA) ako reakcia na založenie a vstup Bundeswehru do NATO. Na začiatku 60. rokov bola NDR postavená pred problém s emigráciou cez hlavné mesto Berlín, ktoré bolo rozdelené na dve časti - východný a západný. Vedenie štátu sa na nátlak z ostatných socialistických štátov rozhodlo uzavrieť hranice Berlína nepreniknuteľným múrom. Američania s postavením Berlínskeho múru počítali, ale nepredpokladali tak rýchlu akciu vedenia NDR. Skoro ráno 13. augusta 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice medzi Západným a východným Berlínom. Dôvodom k takémuto opatreniu bolo zahájenie stavby Berlínskeho múru, ktorý mal zastaviť migráciu obyvateľov NDR na západ.

Hospodárske ťažkosti socialistického tábora z rokov 1960 až 1963 viedli k zavedeniu revolučnej Novej ekonomickej politiky, ktorá priniesla výrazné pozdvihnutie životnej úrovne. S demokratizáciou systému v ČSSR v roku 1968 nastala u väčšiny komunistických strán obava, aby sa tieto snahy nerozšírili aj do ich republík. Preto v júli 1968 poslalo vedenie SED a ďalších štyroch komunistických strán varovný tzv. Varšavský dopis československému vedeniu. Aj cez varovanie zmeny pokračovali, a preto bolo rozhodnuté o vojenskej intervencii. Vpádu do ČSSR sa zúčastnilo päť krajín Varšavskej zmluvy, taktiež aj NDR. Po dvoch mesiacoch pobytu sa vojská štyroch krajín stiahla naspäť na svoje územie, okrem vojska ZSSR.

V roku 1971 bol odvolaný doterajší generálny tajomník SED Walter Ulbricht pre svoj vysoký vek a obstarožné názory. Na jeho miesto nastúpil Erich Honecker.

Jeho vláda v 80. rokoch sa vyznačovala ako hospodárskou, tak aj politickou stagnáciou. Táto stagnácia uvrhla NDR do hlbokej krízy v druhej polovici 80. rokov, ktorá vyvrcholila v októbri 1989. Krízu v NDR sa vedenie SED neodvážila riešiť, ale odmietalo ešte perestrojku a glasnosť. Toto rokovanie vyústilo k otvoreným masovým demonštráciam v Lipsku a v Berlíne, ktoré boli násilne potlačené. Takéto jednanie pobúrilo občanov NDR, ktorí sa následne zúčastnili celoštátnych demonštrácií.

3. októbra 1990 došlo k zjednoteniu sa so Spolkovou republikou, pričom boli krajiny obnovené a Východný Berlín bol zjednotený so Západným Berlínom do jednotnej spolkovej krajiny. Nedošlo však k obnove historických hraníc krajín (pozri mapa spolkových krajín v rokoch 1990 – 1993).

Politický systém[upraviť | upraviť zdroj]

Palác republiky v roku 1977

Dobová literatúra vtedajšom Československu písala o NDR napríklad ako o "demokratickom štáte, ktorý je reprezentantom nemeckého ľudu, budujúceho demokratický, mierumilovný a socialistický štát".[6][7]

Ve východonemeckej politickej histórii existovali štyri obdobia.[8] Patrili k nim: roky 1949 – 61 - budovanie socializmu; 1961 – 1970 potom, čo Berlínsky múr zamedzila úteky, bolo obdobie stability a konsolidácie; 1971 - 85 nesie názov Honeckerova éra a zažilo užšie väzby so západným Nemeckom; a roky 1985 – 89 - obdobie úpadku a zániku východného Nemecka.

Organizácia[upraviť | upraviť zdroj]

Logo SED: podanie rúk medzi komunistami a sociálnymi demokratmi - Wilhelm Pieck a Otto Grotewohl, SED vznikla v roku 1946

Vládnucou politickou stranou vo východnom Nemecku bola Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED, Jednotná socialistická strana Nemecka). Vznikla v roku 1946 Sovietmi riadenou fúziou Komunistickej strany Nemecka (KPD) a Sociálnodemokratickej strany Nemecka (SPD) v sovietskej okupačnej zóne. SED sa však rýchlo transformovala na plnohodnotnú komunistickú stranu, pretože viac nezávislo zmýšľajúci sociálni demokrati boli vytlačení.[9]

Postupimská dohoda zaviazala Sovietov k podpore demokratickej formy vlády v Nemecku, aj keď chápanie demokracie Sovietmi bolo od Západu radikálne a úplne odlišné. Rovnako ako v iných krajinách sovietskeho bloku boli povolené nekomunistické politické strany. Aj keď každá politická strana v NDR bola nútená pripojiť sa k Národnému frontu demokratického Nemecka, širokej koalícii strán a masových politických organizácií, vrátane:

  • Christlich-Demokratische Union Deutschlands (Kresťanskodemokratická únia, CDU), po znovuzjednotení zlúčená so západonemeckou CDU.
  • Demokratische Bauernpartei Deutschlands (Demokratická agrárna strana Nemecka, DBD), po znovuzjednotení zlúčená so západonemeckou CDU.
  • Liberal-Demokratische Partei Deutschlands (Liberálne-demokratická strana Nemecka, LDPD), po znovuzjednotení zlúčená so západonemeckou FDP.
  • Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národne-demokratická strana Nemecka, NDPD), po znovuzjednotení zlúčená so západonemeckou FDP.[9]

Členské strany boli v podstate úplne podriadené SED a museli prijať jej „vedúcu rolu“ ako podmienku existencie. Strany však mali zastúpenie vo Volkskammeri a dostali niektoré posty vo vláde.

Ve Volkskammeri boli taktiež zástupcovia masových organizácií, ako bola Slobodná nemecká mládež (Freie Deutsche Jugend alebo FDJ) alebo Slobodná nemecká odborová federácia. Existovala aj demokratická ženská federácia Nemecka, so sídlami vo Volkskammeri.

Administrativní dělení[upraviť | upraviť zdroj]

upright|náhled|Správní členění po roce 1952 Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí (Länder): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko a Sasko-Anhaltsko. Jejich poválečné územní vymezení odpovídalo přibližně předválečnému německému vymezení středoněmeckých Länder (států) a severoněmeckých Provinzen (pruské provincie). Západní okrajové části dvou provincií, Pomořanska a Dolního Slezska, jejichž zbytek byl dán Polsku, byly v rámci NDR připojeny k Meklenbursku a Sasku. Poválečná německo-polská hranice na linii Odra–Nisa byla vládami NDR a Polské lidové republiky formálně uznána roku 1950, zatímco Spolková republika Německo ji ratifikovala až roku 1970 (do té doby označovala polský zábor jako „území pod polskou správou“).

Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci[10] a zákonem Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik („Zákon o další demokratizaci struktury a fungování státních orgánů v zemích Německé demokratické republiky“) [11] z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak jsou na území NDR definitivně odstraněny poslední zbytky federalismu a NDR se stává centralistickým státem. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších meklenbursko-braniborských hranic staré řadu staletí).

Tím země na území NDR zanikly a stát byl nově rozčleněn na 14 krajů (Bezirke), které se dále členily na okresy (Landkreise), příp. městské okresy (Stadtkreise).

Východní Berlín se v roce 1961 stal de facto 15. krajem, ale zvláštní právní status si zachoval až do roku 1968, kdy obyvatelé schválili návrh nové ústavy. Přestože Berlín jako celek byl formálně pod správou spojenecké kontrolní rady a západní spojenecké vlády měly diplomatické námitky, NDR fakticky spravovala Východní Berlín jako součást svého území a své hlavní město. To bylo oficiálně uznáváno zeměmi Východního bloku, zatímco západní státy označovaly Východní Berlín pouze jako „sídlo vlády“ NDR.

Správní členění NDR
kraj (Bezirk) rozloha

(km²)

počet obyvatel

(1989)

hustota zalidnění

(obyv. na km²)

počet okresů hlavní město další statutární* města
Cottbus 8 262 884 700 107 15 Chotěbuz
Dresden 6 738 1 757 400 261 17 Drážďany Zhořelec
Erfurt 7 349 1 240 400 169 15 Erfurt Výmar
Frankfurt (Oder) 7 186 713 800 99 12 Frankfurt nad Odrou Eisenhüttenstadt, Schwedt
Gera 4 004 742 000 185 13 Gera
Halle 8 771 1 776 500 203 23 Halle Desava, Halle-Neustadt
Karl-Marx-Stadt 6 009 1 859 500 309 24 Saská Kamenice (Karl-Marx-Stadt) Cvikov, Plavno
Leipzig 4 966 1 360 900 274 13 Lipsko
Magdeburg 11 526 1 249 500 108 18 Magdeburg
Neubrandenburg 10 948 620 500 57 15 Neubrandenburg
Potsdam 12 568 1 123 800 89 17 Postupim Branibor nad Havolou
Rostock 7 075 916 500 130 14 Rostock Greifswald, Stralsund, Wismar
Schwerin 8 672 595 200 69 11 Zvěřín
Suhl 3 856 549 400 142 9 Suhl
**Berlin 403 1 279 200 3 174 11 Východní Berlín

*) města s postavením okresu (Stadtkreise)

**) zvláštní celek s postavením kraje, členěný na „městské kraje“ (Stadtbezirke)

Po sjednocení Německa roku 1990 došlo na území dosavadní NDR k přizpůsobení zemskému zřízení SRN a obnově 6 východoněmeckých zemí, i když ne přesně v jejich předchozích hranicích. Nebyly vytvořeny ani skladebně z dosavadních krajů, nicméně pro přibližnou představu lze říci, že Braniborsko vzniklo zhruba z krajů Frankfurt (Oder), Chotěbuz a Postupim, Durynsko z krajů Erfurt, Gera a Suhl, Meklenbursko-Přední Pomořansko z krajů Neubrandenburg, Rostock a Schwerin, Sasko z krajů Drážďany, Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) a Lipsko, a Sasko-Anhaltsko z krajů Halle a Magdeburg. Berlín jako spolková země pak vznikl sloučením Západního a Východního Berlína.

Obyvatelstvo[upraviť | upraviť zdroj]

náhled|Úbytek obyvatel na časové ose Během existence NDR počet obyvatel poklesl z 19 milionů v roce 1948 na 16 milionů v roce 1990; to bylo způsobeno především masovou emigrací obyvatel do Západního Německa – celkem jedna čtvrtina obyvatel uprchla přes západní Berlín předtím, než byla v roce 1961 postavena Berlínská zeď. Posléze NDR trpěla nízkou porodností. To ostře kontrastovalo např. s Polskem, jehož populace se zvýšila z 24 milionů (jen o čtvrtinu více než NDR) v roce 1948 na 38 milionů v roce 1990 (více než dvojnásobek populace NDR).

Rok Populace[12] Živě narození Úmrtí Přirozená změna Hrubá míra porodnosti (na 1000 obyv.) Hrubá míra úmrtnosti (na 1000 obyv.) Přirozená změna (na 1000 obyv.) Plodnost
1946 188 679 413 240 -224 561 10,2 22,4 -12,2 1,30
1947 247 275 358 035 -110 760 13,1 19,0 -5,9 1,75
1948 243 311 289 747 -46 436 12,7 15,2 -2,5 1,76
1949 274 022 253 658 20 364 14,5 13,4 1,1 2,03
1950 18 388 000 303 866 219 582 84 284 16,5 11,9 4,6 2,35
1951 18 350 000 310 772 208 800 101 972 16,9 11,4 5,5 2,46
1952 18 300 000 306 004 221 676 84 328 16,6 12,1 4,5 2,42
1953 18 112 000 298 933 212 627 86 306 16,4 11,7 4,7 2,40
1954 18 002 000 293 715 219 832 73 883 16,3 12,2 4,1 2,38
1955 17 832 000 293 280 214 066 79 215 16,3 11,9 4,4 2,38
1956 17 604 000 281 282 212 698 68 584 15,8 12,0 3,9 2,30
1957 17 411 000 273 327 225 179 48 148 15,6 12,9 2,7 2,24
1958 17 312 000 271 405 221 113 50 292 15,6 12,7 2,9 2,22
1959 17 286 000 291 980 229 898 62 082 16,9 13,3 3,6 2,37
1960 17 188 000 292 985 233 759 59 226 16,9 13,5 3,4 2,35
1961 17 079 000 300 018 222 739 78 079 17,6 13,0 4,6 2,42
1962 17 136 000 297 982 233 995 63 987 17,4 13,7 3,7 2,42
1963 17 181 000 301 472 222 001 79 471 17,6 12,9 4,6 2,47
1964 17 004 000 291 867 226 191 65 676 17,1 13,3 3,8 2,48
1965 17 040 000 281 058 230 254 50 804 16,5 13,5 3,0 2,48
1966 17 071 000 267 958 225 663 42 295 15,7 13,2 2,5 2,43
1967 17 090 000 252 817 227 068 25 749 14,8 13,3 1,5 2,34
1968 17 087 000 245 143 242 473 2 670 14,3 14,2 0,1 2,30
1969 17 075 000 238 910 243 732 -4 822 14,0 14,3 -0,3 2,24
1970 17 068 000 236 929 240 821 -3 892 13,9 14,1 -0,2 2,19
1971 17 054 000 234 870 234 953 -83 13,8 13,8 -0,0 2,13
1972 17 011 000 200 443 234 425 -33 982 11,7 13,7 -2,0 1,79
1973 16 951 000 180 336 231 960 -51 624 10,6 13,7 -3,1 1,58
1974 16 891 000 179 127 229 062 -49 935 10,6 13,5 -2,9 1,54
1975 16 820 000 181 798 240 389 -58 591 10,8 14,3 -3,5 1,54
1976 16 767 000 195 483 233 733 -38 250 11,6 13,9 -2,3 1,64
1977 16 758 000 223 152 226 233 -3 081 13,3 13,5 -0,2 1,85
1978 16 751 000 232 151 232 332 -181 13,9 13,9 -0,0 1,90
1979 16 740 000 235 233 232 742 2 491 14,0 13,9 0,1 1,90
1980 16 740 000 245 132 238 254 6 878 14,6 14,2 0,4 1,94
1981 16 706 000 237 543 232 244 5 299 14,2 13,9 0,3 1,85
1982 16 702 000 240 102 227 975 12 127 14,4 13,7 0,7 1,86
1983 16 701 000 233 756 222 695 11 061 14,0 13,3 0,7 1,79
1984 16 660 000 228 135 221 181 6 954 13,6 13,2 0,4 1,74
1985 16 640 000 227 648 225 353 2 295 13,7 13,5 0,2 1,73
1986 16 640 000 222 269 223 536 -1 267 13,4 13,5 -0,1 1,70
1987 16 661 000 225 959 213 872 12 087 13,6 12,8 0,6 1,74
1988 16 675 000 215 734 213 111 2 623 12,9 12,8 0,1 1,67
1989 16 434 000 198 992 205 711 -6 789 12,0 12,4 -0,4 1,56
1990 16 028 000 178 476 208 110 -29 634 11,1 12,9 -1,8 1,51

Největší města[upraviť | upraviť zdroj]

(města nad 100 tisíc obyvatel, podle stavu roku 1988)

Ozbrojené složky[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-U1007-0009, Berlin, 30. Jahrestag DDR-Gründung, Parade.jpg|náhled|Průvod vojsk k 30. výročí založení NDR s protiletadlovými raketami typu S-75 Dvina („SA-2 Guideline“), 1979]] Východoněmecká vláda měla kontrolu nad velkým počtem vojenských a polovojenských organizací prostřednictvím různých ministerstev. Hlavním z nich bylo ministerstvo národní obrany. Kvůli blízkosti východního Německa na Západ během studené války (1945–1992) byly jeho vojenské síly jedny z nejvyspělejších z Varšavské smlouvy. Definování toho, co byly vojenské síly a co ne, je sporné.

Nationale Volksarmee[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též Největší vojenskou organizací ve východním Německu byla Nationale Volksarmee (NVA). Vznikla v roce 1956, když se východní Německo připojilo k Varšavské smlouvě z Kasernierte Volkspolizei a vojenských jednotek pravidelné policie (Volkspolizei). Od svého vzniku ji řídilo Ministerstvo národní obrany. Byla to dobrovolnická síla, dokud nebyla v roce 1962 zavedena osmnáctiměsíční branná povinnost. Důstojníci NATO ji považovali za nejlepší armádu Varšavské smlouvy.[15] NVA se skládala z následujících složek:

Pohraniční jednotky[upraviť | upraviť zdroj]

Pohraniční jednotky východního sektoru byly původně organizovány jako policejní síla Deutsche Grenzpolizei, podobně Bundesgrenzschutz v západním Německu a spadaly pod ministerstvo vnitra. Po remilitarizaci východního Německa v roce 1956 byla Deutsche Grenzpolizei v roce 1961 reorganizována na vojenskou sílu, která byla vytvořena podle vzoru sovětských pohraničních jednotek, a převedena pod ministerstvo národní obrany jako součást Národní lidové armády. V roce 1973 byly od NVA odděleny, ale zůstaly pod stejným ministerstvem. Na vrcholu zde sloužilo přibližně 47 000 mužů.

Volkspolizei[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Volkspolizei_at_the_official_opening_of_the_Brandenburg_Gate.jpg|náhled|Členové východoněmecké policie (Volkspolizei) při slavnostním otevírání Braniborské brány 22. prosince 1989]] Po oddělení NVA od Volkspolizei v roce 1956 si ministerstvo vnitra ponechalo svou vlastní rezervu veřejného pořádku, známou jako Volkspolizei-Bereitschaften (VPB). Tyto jednotky byly, stejně jako Kasernierte Volkspolizei, vybaveny jako motorizovaná pěchota a jejich počet byl mezi 12 000 a 15 000 muži.

Stasi[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též Ministerstvo státní bezpečnosti (Stasi) zahrnovalo gardový pluk Felixe Dzeržinského, který se zabýval hlavně bezpečností zařízení a bezpečnostními událostmi v civilních šatechŠablóna:Ujasnit. Byli jedinou částí obávané Stasi, která byla vidět na veřejnosti, a tak byli mezi lidmi velmi nepopulární. Stasi čítala kolem 90 000 mužů, gardový pluk kolem 11 000–12 000 mužů.

Sovětská vojenská okupace[upraviť | upraviť zdroj]

Skupina sovětských ozbrojených sil v Německu (GSSD), která vznikla ze sovětských okupačních sil, měla v NDR průměrně 500 000 důstojníků, vojáků a rodinných příslušníků, což si vyžádalo asi 10 procent území NDR.[16] Jednotky GSSD byly nadřazeny jednotkám NVA a jiným vojenským organizacím. Jejich ústředním úkolem bylo zabezpečit NDR proti Západu. GSSD měla útočnou vyzbroj, včetně jaderných zbraní. Podle studie bylo v případě války plánováno rozsáhlé a preventivní použití taktických jaderných zbraní v Německu od šedesátých let.[17] Dokonce i poté, co se Michail Gorbačov odklonil od agresivních válečných plánů východního bloku v roce 1986, bylo v NDR provedeno masivní použití jaderných zbraní velkého kalibru během cvičení NVA „Stabstraining 1989“.[17]

Zahraniční politika[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-48550-0036, Besuch Ho Chi Minhs bei Pionieren, bei Berlin.jpg|thumb|Severovietnamský vůdce Ho Či Min s východoněmeckými pionýry, 1957]] [[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-Z1014-018, Berlin, Staatsoberhaupt Angolas an der Grenze.jpg|thumb|right|José Eduardo dos Santos během návštěvy východního Berlína]] Východoněmecký stát propagoval „antiimperialistickou“ linii, která se projevila ve všech jeho médiích a na všech školách.[18] Tato linie následovala Leninovu teorii imperialismu jako nejvyšší a poslední fázi kapitalismu a Dimitrovovu teorii fašismu jako diktatury nejreakčnějších prvků finančního kapitalismu. Lidové reakce na tato opatření byly smíšené a západní média pronikla do země prostřednictvím přeshraničního televizního a rozhlasového vysílání ze západního Německa a z amerického rádia Svobodná Evropa. Disidenti, zejména profesionálové, mnohdy uprchli do západního Německa, což bylo před výstavbou berlínské zdi v roce 1961 poměrně snadné.[19][20]

Podpora socialistických zemí třetího světa[upraviť | upraviť zdroj]

Po získání širšího mezinárodního diplomatického uznání v letech 1972–73 zahájila NDR aktivní spolupráci se socialistickými vládami třetího světa a národními hnutím za osvobození. Zatímco SSSR měl kontrolu nad celkovou strategií a kubánské ozbrojené síly byly zapojeny do skutečného boje (většinou v Angolské lidové republice a socialistické Etiopii), NDR poskytovala odborníky na údržbu vojenského zařízení a školení personálu a dohlížela na vytváření tajných služeb založené na vlastním modelu Stasi.

Už v 60. letech byly navázány kontakty s angolskou MPLA, FRELIMO z Mosambiku a PAIGC v Guineji-Bissau a na Kapverdách. V sedmdesátých letech byla navázána oficiální spolupráce s dalšími samozvanými socialistickými vládami a lidovými republikami: Lidovou republikou Kongo, Jemenskou lidovou demokratickou republikou, Somálskou demokratickou republikou, Libyí a Beninskou lidovou republikou.

První vojenská dohoda byla podepsána v roce 1973 s Konžskou lidovou republikou. V roce 1979 byly podepsány smlouvy o přátelství s Angolou, Mosambikem a Etiopií.

Odhadovalo se, že do Afriky bylo z NDR vysláno celkem 2000–4000 vojenských a bezpečnostních odborníků. Kromě toho zástupci afrických a arabských zemí a osvobozeneckých hnutí absolvovali v NDR vojenská školení.[21]

Konflikt na Blízkém východě[upraviť | upraviť zdroj]

Východní Německo prosazovalo antisionistickou politiku; historik Jeffrey Herf tvrdí, že východní Německo vedlo nevyhlášenou válku s Izraelem. [22] Podle Herfa „byl Blízký východ jedním z klíčových bojišť globální studené války mezi Sovětským svazem a Západem; byl to také region, ve kterém Východní Německo hrálo hlavní roli v antagonismu sovětského bloku vůči Izraeli.“[23] Zatímco východní Německo se považovalo za „antifašistický stát“, Izrael považovalo za „fašistický stát“[24] a silně podporovalo Organizaci pro osvobození Palestiny v ozbrojeném boji proti Izraeli. V roce 1974 vláda NDR uznala OOP jako „výhradního legitimního zástupce palestinského lidu“.[25] OOP deklarovala Palestinský stát 15. listopadu 1988 během první intifády a NDR stát uznalo před znovusjednocením.[26] Poté, co se východní Německo stalo členem OSN, „využilo OSN k tomu, aby vedlo politickou válku proti Izraeli [a bylo nadšeným, významným a energickým členem“ antiizraelské většiny Valného shromáždění.[22]

Ekonomika[upraviť | upraviť zdroj]

Mapa východoněmecké ekonomiky

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-P0619-306, Trabant 601.jpg|náhled|left|Trabant – jeden ze symbolů NDR a také nejúspěšnější automobil v její historii.]] Východoněmecká ekonomika začínala kvůli devastaci způsobené druhou světovou válkou špatně; ztráta mnoha mladých vojáků, narušení obchodu a dopravy, spojenecké bombardovací kampaně, které zdecimovaly města, a reparace vůči SSSR. Rudá armáda demontovala a dopravila do SSSR infrastrukturu a průmyslové závody sovětské okupační zóny. Počátkem padesátých let byly reparace vypláceny za zemědělské a průmyslové výrobky; Dolní Slezsko se svými uhelnými doly a Štětín, důležitý přírodní přístav, byly předány Polsku rozhodnutím Stalina a v souladu s Postupimskou dohodou.

Socialisticky centrálně plánovaná ekonomika Německé demokratické republiky byla podobná ekonomice SSSR. V roce 1950 se NDR připojila k obchodnímu bloku RVHP. V roce 1985 vydělaly kolektivní (státní) podniky 96,7 % čistého národního příjmu. Za účelem zajištění stabilních cen zboží a služeb zaplatil stát 80 % základních dodavatelských nákladů. Odhadovaný příjem z roku 1984 na hlavu činil 9 800 $ (22 600 USD v dolarech z roku 2015). V roce 1976 činil průměrný roční růst HDP přibližně pět procent. Toto učinilo východoněmeckou ekonomiku nejbohatší z celého východního bloku až do znovusjednocení v roce 1990.[27]

Významné východoněmecké exportní položky byly fotoaparáty značky Praktica; automobily značek Trabant, Wartburg a IFA; lovecké pušky, sextanty, psací stroje a náramkové hodinky.

Až do 60. let minulého století trpěli východní Němci nedostatkem základních potravin, jako je cukr a káva. Východní Němci s přáteli nebo příbuznými na Západě (nebo s jakýmkoli přístupem k tvrdé měně) a nezbytným účet v cizí měně ve Staatsbank (státní banka NDR) si mohli prostřednictvím Intershopu dovolit západní produkty a produkty východoněmecké kvality na export. Spotřební zboží bylo k dispozici také poštou od dánské společnosti Jauerfood nebo Genex.

Vláda používala peníze a ceny jako politický nástroj a poskytovala vysoce subvencované ceny pro širokou škálu základního zboží a služeb, což bylo známo jako „druhý platový balíček“.[28] Na úrovni výroby umělé ceny tvořily polosměnný systém a hromadění zdrojů. Spotřebitele to vedlo k nahrazení peněz NDR časem, směnou a tvrdými měnami. Socialistická ekonomika byla stále více závislá na finančních infuzích z půjček v tvrdé měně od západního Německa. Východní Němci mezitím pohlíželi na svou měkkou měnu jako bezcennou vzhledem k německé marce (DM).[29] Ekonomické otázky přetrvávaly na východě Německa i po znovusjednocení. James Hawes ve své knize „Nejkratší historie Německa“ cituje z federálního úřadu politického vzdělávání (23. června 2009):

Šablóna:Citát v rámečku

Náboženství[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Fotothek df roe-neg 0006005 028 Sorbinnen.jpg|left|thumb|Katolické Lužické Srbky v Budyšíně (1950)]]

Náboženství v NDR, 1950
Víra Procent
Protestantství
  
 85 %
Katolicismus
  
 10 %
Nepřidruženi
  
 5 %
Náboženství v NDR, 1989
Víra Procent
Protestantství
  
 25 %
Katolicismus
  
 5 %
Nepřidruženi
  
 70 %

Náboženství se stalo v NDR sporným místem, kdy vládní komunisté podporovali státní ateismus, ačkoli někteří lidé zůstali věrní křesťanským komunitám.[30] V roce 1957 státní úřady zřídily Státní sekretariát pro církevní záležitosti (Staatssekretär für Kirchenfragen), který se staral o kontakt vlády s církvemi a náboženskými skupinami; SED zůstala oficiálně ateistickou.[31]

V roce 1950 se 85% obyvatel NDR hlásilo k protestantství, zatímco 10 % jako katolíci. V roce 1961, známý filozof a teolog Paul Tillich prohlásil, že protestantská populace ve východním Německu měla nejobdivuhodnější protestantskou církev, protože komunisté zde nad nimi nemohli získat duchovní vítězství.[32] Do roku 1989 se členství v křesťanských církvích výrazně snížilo. Protestanti tvořili 25 % populace, katolíci 5 %. Podíl lidí, kteří se považovali za nevěřící, vzrostl z 5 % v roce 1950 na 70 % v roce 1989.

Státní ateismus[upraviť | upraviť zdroj]

Když se poprvé komunistická strana dostala k moci, prosazovala slučitelnost křesťanství a marxismu a usilovala o křesťanskou účast na budování socialismu. Zpočátku měla propagace vědeckého ateismu málo oficiální pozornosti. V polovině padesátých let, kdy se studená válka začínala nabírat na obrátkách, se stal ateismus tématem velkého zájmu státu v domácím i zahraničním kontextu. Byly založeny univerzitní katedry a katedry věnované vědeckému ateismu a vznikla k této problematice řada literatury (vědecké i populární). Tato činnost ustoupila na konci 60. let s tím, že začala být kontraproduktivní. Oficiální a vědecká pozornost k ateismu byla obnovena začátkem roku 1973, tentokrát však s větším důrazem na stipendia a na výcvik kádrů než na propagandu. Pozornost věnovaná ateismu ve východním Německu neměla nikdy v úmyslu ohrozit spolupráci, která byla požadována od věřících východních Němců.[33]

Kultura[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-73973-0001, Dresden, Semper-Oper.jpg|thumb|Semperoper, 1960]] Východoněmecká kultura byla silně ovlivněna komunistickým myšlením a byla poznamenána pokusem o vymezení sebe sama v opozici vůči Západu, zejména proti Západnímu Německu a Spojeným státům. Kritici východoněmeckého státu tvrdili, že závazek státu vůči komunismu byl prázdným a cynickým nástrojem, machiavellistické povahy, ale toto tvrzení bylo zpochybněno studiemiŠablóna:Zdroj?, které zjistily, že východoněmecké vedení bylo skutečně oddané pokroku vědeckých poznatků, hospodářského rozvoje a sociálního pokroku. Pence a Betts však tvrdí, že většina východních Němců v průběhu času stále více považovala ideály státu za prázdné, ačkoli existovalo také značné množství z nich, kteří považovali svou kulturu za zdravější a autentičtější než mentalitu západního Německa.[34]

Kultura a politika NDR byla omezena tvrdou cenzurou.[35]

Hudba[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1989-1201-046, Wolf Biermann Konzert in Leipzig.jpg|thumb|Wolf Biermann 1. prosince 1989 v Lipsku]] Jedny z populárních východoněmeckých skupin byly Puhdys a Karat. Jako většina tradičních skupin se objevovaly v populárních časopisech pro mládež jako Neues Leben a Magazin. Mezi další populární rockové skupiny patřiliy Wir, City, Silly a Pankow. Většina z těchto umělců nahrávala pod státním vydavatelstvím AMIGA.

Šablóna:Pahýl část

Film[upraviť | upraviť zdroj]

Produkci filmů ve Východním Německu vedla DEFA,[36] Deutsche Film AG, která byla rozdělena do různých místních skupin, například Gruppe Berlin, Gruppe Babelsberg nebo Gruppe Johannisthal, kde místní týmy točily a produkovaly filmy.

Šablóna:Pahýl část

Sport[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-1990-0913-017, Abschied der DDR-Nationalmannschaft.jpg|náhled|300px|Východoněmecká fot. reprezentace hraje poslední utkání, proti Belgii - září 1990 (v 5. skupině dále bylo Lucembursko a Západní Německo). Kvalifikační zápas NDR vs. Belgie byl vzhledem k blížícímu se sjednocení s NSR nakonec odehrán pouze symbolicky, jako přátelský. ]] Východní Německo bylo velmi úspěšné ve sportech jako cyklistika, vzpírání, plavání, gymnastika, atletika, box, bruslení a zimních sportech. Úspěch se přičítá ministru sportu Dr. Manfredu Höppnerovi, které nastoupil koncem 60. let.[37]

Dalším podpůrným důvodem bylo doping, zejména anabolické steroidy, které byly po mnoho let nejvíce detekovanými dopingovými látkami v laboratořích akreditovaných Mezinárodním olympijským výborem.[38][39] Vývoj a implementace státem podporovaného sportovního dopingového programu pomohly východnímu Německu a jeho malé populaci stát se v 70. a 80. letech 20. století světovým lídrem ve sportu a získat velké množství olympijských zlatých medailí, medailí z mistrovství světa a stanovit řadu rekordů.[40][41] Dalším faktorem úspěchu byl systém podpory mládeže v NDR. Učitelé tělocviku ve škole byli vyzváni, aby hledali u dětí ve věku 6 až 10 let určité talenty. Pro starší žáky bylo možné navštěvovat gymnázia se zaměřením na sport (např. plachtění, fotbal nebo plavání). Tato politika byla použita také u talentovaných žáků s ohledem na hudbu nebo matematiku.

NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“.Šablóna:Zdroj?

Šablóna:Pahýl část

Televize a rádio[upraviť | upraviť zdroj]

thumb|Červená představuje ty části NDR, kde nemohly být přijímány rozhlasové nebo televizní signály ze západního Německa i Západního Berlína. Televize a rádio byly ve východním Německu státem řízené podniky; oficiální rozhlasovou organizací byla od roku 1952 do znovusjednocení Rundfunk der DDR. Organizace sídlila na Funkhaus Nalepastraße ve východním Berlíně. Deutscher Fernsehfunk (DFF), od roku 1972 do roku 1990 známá jako Fernsehen der DDR nebo DDR-FS, byla od roku 1952 státním televizním vysílačem. Příjem západního vysílání byl také rozšířený.[42]

Ostalgie[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též thumb|left|Stánek v Berlíně s východoněmeckými předměty i těmi s komunistickou tematikou. Mnoho východních Němců zpočátku považovalo rozpuštění NDR za pozitivní.[43] Tato reakce však brzy zkysla.[44] Západní Němci často jednali jako by „vyhráli“ a východní Němci sjednocení „prohráli“, což mnoho východních Němců (Ossis) vedlo k odporu k západním Němcům (Wessis).[45] V roce 2004 Ascher Barnstone napsal: „Východní Němci nesnášejí bohatství Západních Němců; Západní Němci vidí ve východních Němcích líné oportunisty, kteří chtějí něco za nic. Východní Němci shledávají západní Němce („Wessis “) jako arogantní a ctižádostivé a západní Němci si myslí, že ti východní („Ossis“) jsou líní a k ničemu.“[46]

Sjednocení a následná federální politika přivedly mnohé východní Němce k vážným ekonomickým problémům, které před sjednocením neexistovaly. Nezaměstnanost a bezdomovectví, které byly během komunistické éry minimální, rostly a rychle se rozšířily; toto, stejně jako uzavření bezpočtu továren a dalších pracovišť na východě, podporovalo rostoucí pocit, že východní Němci byli federální vládou ignorováni nebo opomíjeni.

Navíc mnoho východoněmeckých žen považovalo západ za přitažlivější, region opustily a nikdy se nevrátily a zanechaly za sebou podtřídu špatně vzdělaných a nezaměstnaných mužů.[47]

Tyto a další důsledky sjednocení vedly spoustu východních Němců k tomu, aby na sebe začali silněji pohlížet jako na „východní“ Němce než obecně na „Němce“. U mnoha bývalých občanů NDR to vyvolalo touhu po některých aspektech bývalého východního Německa, jako je plná zaměstnanost a další vnímané výhody východoněmeckého státu, nazývané „Ostalgie“ (spojení slov Ost „východ“ a Nostalgie). Jsou líčeny i ve filmu Wolfganga Beckera Good Bye, Lenin!

Východoněmečtí politici[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Staatgrenze DDR-Tschechoslowakei.jpg|thumb|Cedule upozorňující na hranici mezi NDR a ČSSR.]]

Seznam nejvyšších představitelů NDR (1949–1990)[upraviť | upraviť zdroj]

Č. Jméno Funkce Nástup do úřadu Opuštění úřadu Strana
1. Wilhelm Pieck státní prezident 11. října 1949 7. září 1960 SED
2. Walter Ulbricht předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 12. září 1960 1. srpna 1973 SED
3. Willi Stoph předseda státní rady 3. října 1973 29. října 1976 SED
4. Erich Honecker předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 29. října 1976 24. října 1989 SED
5. Egon Krenz předseda státní rady & generální tajemník komunistické strany 24. října 1989 6. prosince 1989 SED
6. Manfred Gerlach předseda státní rady 6. prosince 1989 5. dubna 1990 CDU
7. Sabine Bergmannová-Pohlová prezidentka lidového shromáždění 5. dubna 1990 2. října 1990 CDU

Galerie generálních tajemníků SED[upraviť | upraviť zdroj]

Odkazy[upraviť | upraviť zdroj]

Reference[upraviť | upraviť zdroj]

  1. ↑ http://is.muni.cz/th/143753/fss_b/bakalarska_prace-konecna_verze.txt
  2. ↑ a b Prescott Evening Courier, Prescot, Arizona, Monday, October 16 1950, zdroj AP, zobrazeno na Google newspapers, přístup: 25.12.2013
  3. ↑ SEBESTYEN, Victor. Revolution 1989: The Fall of the Soviet Empire. New York : Pantheon Books. Dostupné online. ISBN 0-375-42532-2. (angličtina)
  4. ↑ Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek)
  5. ↑ BBC: Berliner recalls East German uprising
  6. ↑ Zeměpis světadílů. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1970. Kapitola Německá demokratická republika, s. 38.
  7. ↑ Země světa (1): Evropa, SSSR, Asie. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1987.
  8. ↑ David P. Conradt, The German Polity (2008) p. 20
  9. ↑ a b Eric D. Weitz, Creating German Communism, 1890–1990: From Popular Protests to Socialist State. Princeton, NJ: Princeton University Press, 1997
  10. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  11. ↑ http://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html
  12. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  13. ↑ Leipzig, Germany Population 1950-2019 [online]. . Dostupné online. Archivované 2019-09-28 z originálu.
  14. ↑ Dresden, Germany Population 1950-2019 [online]. . Dostupné online. Archivované 2019-09-28 z originálu.
  15. ↑ East German Military: Warsaw Pact's Finest. The New York Times, 8 November 1988. Dostupné online [cit. 2018-07-31].
  16. ↑ Ilko-Sascha Kowalczuk: Die 101 wichtigsten Fragen – DDR. C.H. Beck, München 2009, Frage 33.
  17. ↑ a b Hans Rühle und Michael Rühle: Der Warschaupakt plante den nuklearen Überfall auf Westeuropa, in: Neue Zürcher Zeitung vom 13. September 2008, S. 9. Die Autoren Hans und Michael Rühle (NZZ Online) sind der ehemalige Chef des Planungsstabes im Bonner Verteidigungsministerium und der Leiter des Planungsstabes der politischen Abteilung der NATO in Brüssel.
  18. ↑ Mark Allinson, Politics and Popular Opinion in East Germany 1945–1968 (2000) ch 1
  19. ↑ SCHNOOR, Rainer. The United States and Germany in the Era of the Cold War, 1945-1990: A Handbook. [s.l.] : [s.n.]. The Good and the Bad America: Perceptions of the United States in the GDR, s. 618–26.
  20. ↑ Thomas Adam. Germany and the Americas: Culture, Politics, and History; a Multidisciplinary Encyclopedia. [s.l.] : ABC-CLIO, 2005. Dostupné online. ISBN 9781851096282. S. 1067.
  21. ↑ RUBINSTEIN, Alvin Z.. Moscow's Third World Strategy. [s.l.] : [s.n.], 16 July 1990. Dostupné online. ISBN 0691023328. S. 184.
  22. ↑ a b HERF, Jeffrey. Undeclared Wars with Israel: East Germany and the West German Far Left, 1967–1989. [s.l.] : Cambridge University Press, 2016. ISBN 9781107089860.
  23. ↑ 'At War with Israel': East Germany's Key Role in Soviet Policy in the Middle East. Journal of Cold War Studies, 2014, s. 129–163. DOI: 10.1162/JCWS_a_00450.
  24. ↑ LAQUEUR, Walter. The Road to Jerusalem: The Origins of the Arab-Israeli Conflict, 1967. [s.l.] : Macmillan, 1968. Dostupné online. ISBN 978-0025683600. S. 215.
  25. ↑ Israel's struggle in the UN
  26. ↑ The GDR and the PLO: East Germany's Palestine Policy [online]. . Dostupné online. Archivované 2018-05-05 z originálu.
  27. ↑ Business America. (27 February 1989). German Democratic Republic: long history of sustained economic growth continues; 1989 may be an advantageous year to consider this market – Business Outlook Abroad: Current Reports from the Foreign Service.. Business America, 1989. Dostupné online [cit. 2007-10-02].
  28. ↑ Boroch, Wilfried (1996), "Social policy as an institutional transformation problem", Transition Economies, Volume 31, Number 3, pp. 139-146.
  29. ↑ Jonathan R. Zatlin, The Currency of Socialism: Money and Political Culture in East Germany (2007)
  30. ↑ Mary Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR," Transactions of the Royal Historical Society, Jan 1957, Vol. 7 Issue 1, pp 25–52
  31. ↑ DE SILVA, Brendan. East Germany: Continuity and Change. Amsterdam : Rodopi B.V., 2000. Dostupné online. ISBN 9789042005792. The Protestant Church and the East German State: an organisational perspective, s. 104–105.
  32. ↑ Paul Tillich. Christianity and the Encounter of the World Religions (New York: Columbia University Press, 1963), p. 20.
  33. ↑ Fulbrook, "The Limits Of Totalitarianism: God, State and Society in the GDR"
  34. ↑ Pence and Betts, Socialist modern: East German everyday culture and politics. page 37 for Maaz, 58.
  35. ↑ The Secret of East German Censorship — Who's Watching Who? [online]. [Cit. 2017-12-15]. Dostupné online. Archivované 2017-12-16 z originálu.
  36. ↑ DEFA – Stiftung – Home [online]. Defa-stiftung.de, [cit. 2010-03-28]. Dostupné online. Archivované 2008-04-26 z originálu.
  37. ↑ East German Doping Trial. The Globe and Mail (Berlin), 19 July 2000. Dostupné online [cit. 2019-09-05].
  38. ↑ Hartgens and Kuipers (2004), p. 515
  39. ↑ Anabolic steroids in sport: biochemical, clinical and analytical perspectives. Annals of Clinical Biochemistry, July 2003, s. 321–56. Dostupné online. DOI: 10.1258/000456303766476977. PMID 12880534.
  40. ↑ Sources:
    • Political Pressure Dismantles East German Sports Machine. The New York Times, 12 February 1991. Dostupné online [cit. 2018-10-16].
    • OLYMPICS; Coaches Concede That Steroids Fueled East Germany's Success in Swimming. The New York Times, 3 December 1991. Dostupné online [cit. 2018-10-16].
    • East German Dope Still Leaves Tracks [online]. 15 September 2000. Dostupné online. Archivované 2008-06-03 z originálu.
    • UNGERLEIDER, Steven. Faust's Gold : Inside the East German doping machine. 1st. vyd. [s.l.] : Thomas Dunne Books/St. Martin's Press, 2001. Dostupné online. ISBN 0-312-26977-3.
    • Sports Doping Statistics Reach Plateau in Germany [online]. Deutsche Welle, 26 February 2003. Dostupné online. Archivované 2018-10-01 z originálu.
    • DRUG TESTING; East German Steroids' Toll: 'They Killed Heidi'. The New York Times, 26 January 2004. Dostupné online [cit. 2018-10-16].
  41. ↑ Sources:
    • Forgotten victims of East German doping take their battle to court. The Guardian (Berlin), 31 October 2005. Dostupné online [cit. 2016-12-14].
    • Doping for glory in East Germany. The Unesco Courier, September 2006. Dostupné online.
    • Ex-East German athletes compensated for doping [online]. Frankfurt, Germany: ESPN, 13 December 2006. Dostupné online. Archivované 2018-10-12 z originálu.
    • East German doping victims to get compensation [online]. CBC, 13 December 2006. Dostupné online. Archivované 2018-10-01 z originálu.
    • Germany completes $4.1M payout to doping victims. USA Today, 2007. Dostupné online [cit. 2018-10-16].
  42. ↑ COOKE, Paul. Representing East Germany Since Unification: From Colonization to Nostalgia. [s.l.] : [s.n.], August 2005. Dostupné online. ISBN 9781845201890. S. 146.
  43. ↑ Martin Blum, "Remaking the East German Past: 'Ostalgie,' Identity, and Material Culture," Journal of Popular Culture, Winter 2000, Vol. 34 Issue 3, pp. 229–54.
  44. ↑ NAUGHTON, Leonie. That Was the Wild East: Film Culture, Unification, and the "New" Germany. [s.l.] : U. of Michigan Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0472088881. S. 14.
  45. ↑ BICKFORD, Andrew. Fallen Elites: The Military Other in Post-Unification Germany. [s.l.] : Stanford U.P., 2011. Dostupné online. ISBN 9780804773966. S. 10.
  46. ↑ BARNSTON, Ascher. The Transparent State: Architecture and Politics in Postwar Germany. [s.l.] : Psychology Press, 2005. Dostupné online. ISBN 9780203799888. S. 92.
  47. ↑ Educated women leave east German men behind. The Guardian, 2007. Dostupné online [cit. 2018-11-16].

Literatura[upraviť | upraviť zdroj]

  • Nefjodov V. V. SED a kultura NDR. Historická monografie. Hradec Králové, 2009.

Související články[upraviť | upraviť zdroj]

Externí odkazy[upraviť | upraviť zdroj]

Wikislovník
Wikislovník
Wikislovník obsahuje definíciu termínu:

Šablóna:Komunistické státy

Šablóna:Autoritní data


Kategorie:Zaniklé státy Německa Kategorie:Dějiny Německa 20. století Kategorie:Státy a území vzniklé roku 1949 Kategorie:Státy a území zaniklé roku 1990

Zdroj: „https://sk.wikipedia.org/w/index.php?title=Redaktor:RONALDO-SK/Test_Page_5&oldid=7780022“