Redaktor:RONALDO-SK/Test Page 6

z Wikipédie, slobodnej encyklopédie

Studená válka, kontrakultura a občanská práva[upraviť | upraviť zdroj]

Po druhé světové válce Spojené vyvstaly jako jedna ze dvou dominantních supervelmocí, přičemž druhou se stal Sovětský svaz. Americký Senát schválil členství Spojených států v Organizaci spojených národů (OSN), což znamenalo odklon od tradičního amerického izolacionizmu směrem ke zvýšené mezinárodní angažovanosti. náhled|vlevo|upright|Plakát propagující Marshallův plán, 1947 Primárním americkým cílem v letech 1945–48 byla obnova Evropy po ničivých událostech druhé světové války a omezení šíření komunismu zastoupeného Sovětským svazem. Trumanova doktrína z roku 1947 poskytla Řecku a Turecku vojenskou a ekonomickou pomoc jako protiváhu hrozbě komunistické expanze na Balkáně. V roce 1948 Spojené státy nahradily izolované programy finanční pomoci komplexním Marshallovým plánem, který čerpal peníze do hospodářství západní Evropy, odstranil obchodní bariéry a současně modernizoval systémy managementu podniků a vlád.[1]

Rozpočet Marshallova plánu činil 13 miliard dolarů (v kontextu amerického HDP ve výši 258 miliard dolarů v roce 1948); tomu předcházelo dalších 12 miliard dolarů poskytnutých Evropě v době mezi koncem války a začátkem Marshallova plánu. Sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin zakázal svým východoevropským satelitním státům účastnit se plánu. Postupem času neefektivní východoevropské ekonomiky zaostávaly za Západní Evropou stále více z hlediska hospodářského rozvoje a prosperity. V roce 1949 Spojené státy odstoupily od své tradiční politiky nevytváření vojenských paktů v době míru a založily Severoatlantickou alianci (NATO), která přetrvává do 21. století. V reakci na to Sověti vytvořili Varšavskou smlouvu komunistických států; mezi oběma bloky stála tzv. „železná opona“.[1]

V srpnu 1949 Sověti otestovali svou první jadernou zbraň, čímž eskalovalo nebezpečí válečného střetu. Hrozba vzájemně zaručeného zničení však odradila obě mocnosti před jadernou válkou a vyústila v zástupné války, zejména v Koreji a Vietnamu, ve kterých se obě strany střetly nepřímo.[2] Ve Spojených státech vyvolala Studená válka obavy z vlivu komunismu a vedla k protikomunistickým honům na čarodějnice.

V lednu 1953 se prezidentem stal generál Dwight D. Eisenhower, první republikán v Bílém domě od roku 1932.[3] Po Stalinově smrti v březnu téhož roku došlo k uvolnění napětí mezi USA a SSSR. Eisenhowerovi se podařilo ukončit vlekoucí se Korejskou válku a vyhnout se zapojení Spojených států do jiného konfliktu. Silně podporoval NATO a snažil se o vytvoření dalších podobných aliancí, ty však nebyly příliš úspěšné. Na domácí scéně skoncoval s mccarthismem, rozšířil systém sociálního zabezpečení a opatrně podporoval hnutí za občanská práva. Významným momentem se staly události na střední škole v Little Rocku v Arkansasu, kdy nechal kvůli vynucení federálních zákonů povolat Národní gardu.[4] Eisenhower značně podporoval budování mezistátního dálničního systému. Během jeho dvou volebních období se Spojené státy těšily éře nebývalé prosperity, charakterizované rozvojem konzumního způsobu života. Symbolem doby se stal automobil, rychlé občerstvení nebo Rock and roll.

[[Soubor:John Kennedy, Nikita Khrushchev 1961.jpg|náhled|Setkání Kennedyho a Chruščova ve Vídni v červnu 1961]] Roku 1957 Sovětský svaz vypustil Sputnik, první umělou družici Země, toto nečekané vědeckotechnické prvenství Američany zaskočilo. Tak začal Vesmírný závod obou supervelmocí, ve kterém nakonec Spojené státy triumfovaly přistáním prvních astronautů na Měsíci během mise Apollo 11 v roce 1969. Rozhořčení nad slabostí amerického vzdělávacího systému vedlo k rozsáhlé federální podpoře vědeckého vzdělávání a výzkumu.[5]

V roce 1960 byl charismatický politik John Fitzgerald Kennedy zvolen jako první a dosud jediný římskokatolický prezident Spojených států. Jeho čas ve funkci byl poznamenán událostmi jako zvýšení úsilí Spojených států ve vesmírném závodě, eskalace amerického zapojení ve vietnamské válce, Karibská krize, invaze v zátoce Sviní, zatčení a uvěznění Martina Luthera Kinga během kampaně v Birminghamu a jmenování svého bratra Roberta F. Kennedyho do svého kabinetu jako ministra spravedlnosti. Prezident Kennedy byl 22. listopadu 1963 zavražděn v Dallasu v Texasu, tato událost národ hluboce šokovala.[6]

Vrcholící liberalismus[upraviť | upraviť zdroj]

Vyvrcholení liberalismu přišlo v polovině šedesátých let, kdy prezident Lyndon B. Johnson (1963–1969) v Kongresu prosadil přijetí svých sociálních programů (Great Society).[7] Ty zahrnovaly občanská práva, ukončení rasové segregace, zdravotní pojištění (program Medicare), rozšíření sociálního zabezpečení, federální pomoc vzdělávání na všech úrovních, dotace pro umění a humanitní vědy, ekologický aktivismus a řadu programů určených k vymýcení chudoby.[8][9] Jak uvádějí někteří historikové:

Liberální intelektuálové postupně vytvořili novou vizi dosažení hospodářské a sociální spravedlnosti. Liberalismus na počátku šedesátých let neobsahoval žádný náznak radikalismu, nesnažil se oživit tažení New Dealu proti koncentrovaným ekonomickým silám a neměl zájem přerozdělovat bohatství nebo restrukturalizovat stávající instituce. Na mezinárodním poli se profiloval jako silně protikomunistický. Deklaroval cíl bránit svobodný svět, podporovat domácí hospodářský růst a zajistit, aby výsledný blahobyt byl spravedlivě rozložen. Jejich program, značně ovlivněný keynesiánstvím, se vyznačoval masivními veřejnými výdaji, které měly urychlit hospodářský růst, a tak poskytnout veřejné zdroje na financování větších sociálních, bytových, zdravotních a vzdělávacích programů.[10]

Johnson ve volbách roku 1964 zvítězil nad konzervativním kandidátem Barry Goldwaterem. Volební posun přerušil několik desetiletí trvající nadvládu konzervativní koalice v Kongresu. Republikáni se však vrátili zpět v roce 1966 a v roce 1968 zvítězil jejich kandidát Richard Nixon. Ten do značné míry pokračoval v programech New Deal a Great Society, které zdědil; odpověď konzervativců přišla s volbou Ronalda Reagana v roce 1980.[11] Mezitím Američané završili velkou migraci z farem do měst a zažívali dlouhé období ekonomického rozvoje.

Hnutí za občanská práva[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Podrobně náhled|vlevo|upright|Vůdce hnutí za občanská práva Martin Luther King s prezidentem Lyndonem Johnsonem v pozadí, březen 1966 Od konce padesátých let čelil institucionalizovaný rasismus ve Spojených státech, zejména na jihu, sílícímu hnutí za občanská práva. Bojkot autobusové dopravy ve městě Montgomery mezi lety 1955–1956, který vedli afroameričtí aktivisté Rosa Parksová a Martin Luther King, dal impulz k rozvoji hnutí. Následující léta se Afroameričané museli potýkat s násilnostmi, ale postupně dosáhli velkých kroků k získání rovnoprávnosti díky rozhodnutím Nejvyššího soudu, včetně rozsudku Brown vs. školní rada Topeky a Lovingovi vs. Virginie, zákona o občanských právech z roku 1964 (Civil Rights Act of 1964), zákona o hlasovacích právech z roku 1965 (Voting Rights Act of 1965) nebo zákona o spravedlivém bydlení z roku 1968 (Fair Housing Act of 1968), které zneplatnily zákony Jima Crowa, legalizující rasovou segregaci mezi bílými a černými.[12]

Martin Luther King, Jr., který získal Nobelovu cenu za mír za své úsilí o dosažení rasové rovnoprávnosti, byl zavražděn v roce 1968. Po jeho smrti vedli hnutí další, mimo jiné Kingova vdova, Coretta Scott Kingová, která byla též aktivní, stejně jako její manžel, v opozici vůči Vietnamské válce a v ženském osvobozeneckém hnutí. Během prvních devíti měsíců roku 1967 propuklo 164 nepokojů ve 128 amerických městech.[13] Frustrace ze zdánlivě pomalého pokroku integračního hnutí vedla počátkem 60. let k vynoření radikálnějších proudů, které zase následně daly vzniknout hnutí Černá síla (Black Power) během pozdních 60. a raných 70. let.[14] Tato dekáda nakonec znamenala velký krok směrem k integraci, zejména v oblasti vládních služeb, sportu a zábavy.

Také domorodí Američané (indiáni) se začali hlásit o svá územní práva a obraceli se na federální soudy. Ve svých protestech obviňovali federální vládu z nedodržování uzavřených smluv. Jedním z nejvýraznějších indiánských sdružení bylo Hnutí amerických indiánů (American Indian Movement, AIM). náhled|Chávez (vpravo) hovořící na sjezdu United Farm Workers roku 1974 ve městě Delano, Kalifornie. Další emancipující se skupinou byli mexičtí Američané. V šedesátých letech začal aktivista César Chávez v Kalifornii organizovat špatně placené mexikoamerické zemědělské pracovníky. Vedl pět let trvající stávky sběračů hroznů. Poté Chávez vytvořil první úspěšné odborové sdružení zemědělských pracovníků, i když jeho United Farm Workers of America (UFW) po několika letech ztratil na síle. Chávez zemřel v roce 1993 a po své smrti se stal ikonou a „lidovým svatým“ v panteonu mexických Američanů.[15]

Ženské hnutí[upraviť | upraviť zdroj]

Od počátku 60. let začala národem procházet nová vlna uvědomění si nerovnoprávného postavení amerických žen. Na jejím počátku byl bestseller The Feminine Mystique z roku 1963 autorky Betty Friedan. Ukazoval, jak mnoho žen v domácnosti trpí pocity uvěznění a nenaplnění, obviňoval americkou kulturu z vytvoření představy, že ženy mohou najít životní náplň pouze v rolích manželek, matek a hospodyněk a polemizoval, že ženy jsou právě tak schopné jako muži vykonávat jakýkoliv druh práce. V roce 1966 založila Friedanová a další ženy Národní organizaci pro ženy (National Organization for Women, NOW), která měla být obdobou NAACP pro Afroameričany.[16][17]

náhled|vlevo|Zakladatelka a prezidentka NOW Betty Friedanová, spolupředsedkyně NOW a lobistka Barbara Iretonová a feministická advokátka Marguerite Rawaltová, 1968.

Začaly protesty a nové Hnutí za osvobození žen (Women's Liberation Movement) postupně nabývalo na velikosti a síle, získalo velkou pozornost médií a do roku 1968 vystřídalo hnutí občanských práv jako hlavní americkou společenskou revoluci. Pochody, přehlídky, shromáždění, bojkoty a protestní hlídky přinesly účast tisíců, někdy i milionů příznivců. Ženy dosáhly značného pokroku v uplatnění na poli lékařství, právnictví a podnikání, avšak jen málo jich bylo zvoleno do veřejných úřadů. Hnutí však se brzy rozštěpilo na frakce podle politické ideologie (NOW jako levice, Akční liga ženské rovnosti (Women's Equity Action League, WEAL) jako pravice, Národní ženský politický klub (National Women's Political Caucus, NWPC) jako střed a radikálnější skupiny tvořené mladšími ženami se řadily ke krajní levici). Ratifikaci návrhu dodatku ústavy o rovnosti pohlaví, který schválil Kongres v roce 1972, zabránila konzervativní koalice mobilizovaná Phyllis Schlaflyovou. Podle nich tento návrh degradoval postavení žen v domácnosti a umožnil by vojenské odvody mladých žen.[18][19]

Přesto však byla schválena řada federálních zákonů, zaručujících rovnost v otázce platů, zaměstnání, vzdělání, pracovních příležitosti a úvěrů, legalizujících umělé potraty a požadujících, aby NASA, vojenské akademie a další organizace umožnily přijímání žen). K nim se přidaly státní zákony (např. zakazujících domácí násilí a manželské znásilnění) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí, že klauzule Čtrnáctého dodatku o rovnosti ochrany se vztahuje i na ženy). Tyto legislativní reformy stanovily rovnost pohlaví před zákonem. Společenské zvyklosti a povědomí se začaly měnit směrem k akceptaci rovnoprávnosti žen. Kontroverzní byla otázka potratů, které Nejvyšší soud rozhodnutím v případu Roe vs. Wade (1973) stanovil jako základní právo a nařídil legalizaci umělých potratů ve všech státech Spojených států a povolil i potraty ve druhém a třetím trimestru. Tento precedent je ve Spojených státech předmětem debat.[20]

Revolta kontrakultury a détente Studené války[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též náhled|Demonstrace proti vietnamské válce, 1967 Uprostřed studené války Spojené státy vstoupily do války ve Vietnamu; její vzrůstající nepopularita mezi domácí veřejností přiživovala již existující sociální protestní hnutí žen, menšin a mládeže. Sociální programy projektu Great Society prezidenta Johnsona a četná rozhodnutí Nejvyššího soudu za předsednictví Earla Warrena přispěly k rozsáhlému spektru sociálních reforem během šedesátých a sedmdesátých let. Feminismus a environmentalismus se staly politickými silami a vývoj pokračoval směrem k zajištění občanských práv pro všechny Američany. Koncem 60. a počátkem 70. let zasáhla Spojené státy a většinu západního světa kontrakulturní revolta, která ve „válce kultur“ ještě hlouběji rozdělila Američany, přinášela však také liberálnější sociální názory.[21]

Roku 1969 Johnsona v úřadu prezidenta vystřídal republikán Richard Nixon, který se snažil postupně přesunout břemeno války na jihovietnamskou armádu. Roku 1973 vyjednal mírovou smlouvu, která zajistila propuštění amerických zajatců a vedla ke stažení amerických vojáků z Vietnamu. Válka stála životy 58 000 amerických vojáků. Nixonovi se obratnou diplomacií podařilo využít tehdejší ostrou roztržku mezi Sovětským svazem a Čínou ve prospěch Spojených států. Dosáhl s oběma stranami uvolnění vztahů, tzv. détente.[22] [[Soubor:Nixon shakes hands with Chou En-lai.jpg|náhled|vlevo|Prezident Nixon si potřásá rukou s čínským premiérem Čou En-lajem. Nixonova návštěva Číny v roce 1972 byla krokem k normalizaci vztahů mezi Spojenými státy a komunistickou Čínou.]] V letech 1972–1974 Nixonovo období poznamenala aféra Watergate, během níž se Nixonova administrativa pokoušela krýt své podřízené, kteří se vloupali do ústředí Demokratické strany v kancelářském komplexu Watergate ve Washingtonu. Skandál zničil Nixonovu politickou základnu, řadu jeho poradců poslal do vězení a vedl k Nixonově rezignaci dne 9. srpna 1974. Na postu prezidenta jej nahradil dosavadní viceprezident Gerald Ford. Pád Saigonu v dubnu 1975 fakticky ukončil válku ve Vietnamu a vyústil v opětovné sjednocení Severního a Jižního Vietnamu. Ve stejném roce zvítězili komunisté i v sousední Kambodži a Laosu.[22]

Ropné embargo zemí OPEC v roce 1973 znamenalo počátek dlouhodobé přeměny hospodářství, neboť poprvé v historii došlo ke skokovému nárůstu cen energií a americké továrny začaly čelit vážné konkurenci zahraničních producentů automobilů, oděvů, elektroniky a spotřebního zboží. Koncem sedmdesátých let ekonomika trpěla energetickou krizí, pomalým hospodářským růstem, vysokou nezaměstnaností a velmi vysokou inflací spojenou s vysokými úrokovými sazbami (tzv. stagflace). Tehdejší všeobecná shoda ekonomů nad výhodami deregulace vedla k ukončení řady regulací z období New Dealu, například v oblasti dopravy, bankovnictví a telekomunikací.[23]

V roce 1976 byl zvolen prezidentem Jimmy Carter, který se ve své volební kampani prezentoval jako člověk stojící mimo washingtonský politický establishment.[24] Carterovým příspěvkem na mezinárodní scéně se stalo zprostředkování dohod z Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem. V roce 1979 íránští studenti obsadili americké velvyslanectví v Teheránu a vzali 66 přítomných Američanů jako rukojmí, čímž vyvrcholila politická krize mezi Spojenými státy a Íránem po íránské islámské revoluci. Krize rukojmích a pokračující stagflace přispěly ke Carterově porážce ve volbách roku 1980, v nichž zvítězil republikán Ronald Reagan.[25] Dne 20. ledna 1981, krátce po skončení Carterova funkčního období, byli zbývající američtí rukojmí propuštěni a tím skončila 444 dní trvající krize.[26]

Závěr 20. století[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Olympic Torch Tower of the Los Angeles Coliseum.jpg|náhled|vlevo|Zahajovací ceremoniál letních olympijských her 1984 v Los Angeles. Poznamenal je bojkot Sovětského svazu a dalších zemí Východního bloku.]] Reaganova vítězství ve volbách 1980 a 1984 znamenala zásadní posun politických sil. Jeho ekonomická politika (nazvaná „Reaganomika“) a zavedení daňového zákona z roku 1981 (Economic Recovery Tax Act of 1981) vedly v průběhu sedmi let ke snížení horní daňové sazby ze 70 % na 28 %.[27] Reagan pokračoval ve snižování federálních daní a omezovaní regulací.[28] Spojené státy v roce 1982 zažívaly recesi, ale negativní hospodářské ukazatele se obrátily, přičemž míra inflace klesla z 11 % na 2 %, míra nezaměstnanosti klesla z 10,8 % v prosinci 1982 na 7,5 % v listopadu 1984[29] a míra hospodářského růstu vzrostla ze 4,5 % na 7,2 %.[30]

Reagan nařídil posílení amerických ozbrojených sil, což vedlo k dodatečným rozpočtovým deficitům. Reagan představil komplikovaný systém protiraketové obrany, známý jako Strategická obranná iniciativa (SDI) (přezdívaná „hvězdné války“), který by teoreticky umožnil sestřelit jaderné střely směřující na Spojené státy pomocí laserových systémů umístěných na oběžné dráze. Sověti reagovali popuzeně, protože uvedený projekt považovali za porušení Smlouvy o omezení systému protiraketové obrany z roku 1972 a měli za to, že naruší rovnováhu sil a poskytne Spojeným státům velkou vojenskou výhodu. Dlouhá léta sovětský vůdce Michail Gorbačov vehementně protestoval proti SDI. Koncem 80. let však usoudil, že systém nikdy nebude fungovat a neměl by nadále blokovat možnost uzavření odzbrojovacích dohod se Spojenými státy.[31]

Reaganova invaze na Grenadu a bombardování Libye byly v USA populární, ačkoli jeho podporu pravicových povstaleckých skupin Contras přivedla do problémů kontroverze kolem aféry Írán-Contras, která odhalila Reaganův špatný způsob řízení svých podřízených.[32] náhled|Reagan a Gorbačov podepisují Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu, prosinec 1987 Reagan se čtyřikrát setkal se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem, a jejich vrcholné konference vedly k podpisu Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Gorbačov se snažil reformami zachránit hroutící se sovětské hospodářství a navázat lepší vztahy se Západem. Jedním z kroků mělo být ukončení nákladných závodů ve zbrojení s Amerikou[33]. Sovětský svaz ponechal své východoevropské satelity svému osudu a následkem byla vlna pádů jejich komunistických režimů koncem roku 1989. Samotný Sovětský svaz zanikl 26. prosince 1991, čímž skončila americko-sovětská studená válka.

Spojené státy se staly jedinou zbývající supervelmocí a během 90. let pokračovaly v zasahování do mezinárodních záležitostí, včetně války v Perském zálivu proti Iráku v roce 1991. Roku 1992 byl zvolen prezidentem demokrat Bill Clinton, za jeho administrativy země prožívala jedno z nejdelších období hospodářského růstu a bezprecedentních zisků cenných papírů, který byl vedlejším efektem digitální revoluce a nových podnikatelských příležitosti vytvořených rozšířením Internetu. Clinton ve spolupráci s republikány ovládaným Kongresem dosáhl přijetí prvního vyrovnaného federálního rozpočtu za posledních 30 let.[34]

[[Soubor:Bill Clinton, Yitzhak Rabin, Yasser Arafat at the White House 1993-09-13.jpg|náhled|vlevo|Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání mírových dohod z Osla dne 13. září 1993]]

V roce 1998 Sněmovna reprezentantů podala na prezidenta Clintona impeachment na základě obvinění ze lhaní o sexuálním vztahu se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou, Senát ho však neuznal vinným. Selhání impeachmentu a zisky demokratů ve volbách v roce 1998 přinutily republikánského předsedy Sněmovny reprezentantů Newta Gingriche odstoupit z Kongresu.[34]

Republikánská strana po roce 1968 (s výjimkou roku 1976) rozšířila svou volební základnu po celém Jihu, především díky silné podpoře mezi sociálně konzervativními bílými evangelickými protestanty a tradicionalistickými římskými katolíky, kteří doplnili její tradiční voliče z řad podnikatelské sféry a předměstského obyvatelstva. Jelikož bílí demokraté na jihu v 90. letech ztratili dominanci, v regionu se nastavil systém dvou stran, který charakterizoval většinu národa. Sociologové Caplow ad. uvádí: „Republikánská strana na celostátní úrovni zaznamenala přesun z pravého středu do středu ve 40. a 50. letech 20. století a poté se v 70. a 80. letech opět přesunula doprava.“ Dále dodávají: „Demokratická strana na celostátní úrovni se v 40. a 50. letech 20. století odklonila z levého středu ke středu a pak se v 70. a 80. letech 20. století posunula dále směrem k pravému středu.“ [35] [[Soubor:Nasdaq Composite dot-com bubble.svg|náhled|Průběh burzovního indexu NASDAQ Composite ukazuje strmý růst koncem 90. let a následný propad po splasknutí „internetové bubliny“ po roce 2000.]] Prezidentské volby v roce 2000 mezi Georgem W. Bushem a Alem Gorem byly jedněmi z nevyrovnanějších v historii Spojených států a pomohly zasít sémě budoucí politické polarizace. Hlasování v rozhodujícím státě Florida bylo velmi těsné a vyvolalo dramatický spor nad sčítáním hlasů. Nejvyšší soud USA v případu Bush v. Gore ukončil přepočítání hlasů poměrem 5 ku 4. To znamenalo, že Bush, tehdy ve vedení, vyhrál na Floridě a v celých volbách.[36] Včetně roku 2000, demokraté převýšili na počty hlasů republikány ve všech celostátních volbách od roku 1992 do roku 2016, s výjimkou roku 2004.

Přehnaná očekávání „nové ekonomiky“ a prudký rozvoj Internetu koncem 90. let vedly k období spekulativních investic do internetových firem. Vrchol této ekonomické bubliny nastal kolem roku 2000, poté následoval prudký pád a krach mnoha internetových společností, tzv. dot-comů.

21. století[upraviť | upraviť zdroj]

9/11 a Válka proti terorismu[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též náhled|Hořící věže Světového obchodního centra krátce po nárazu letadel, 11. září 2001 Počátek 21. století poznamenaly teroristické útoky 11. září 2001, při nichž teroristé z islamistické organizace Al-Káida unesli čtyři dopravní letadla a poté s nimi provedli sebevražedné nálety na budovy Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a na budovu Pentagonu ve Washingtonu. Dvě věže WTC se zhruba dvě hodiny po nárazu letadel zřítily, zničeno bylo také jedno křídlo Pentagonu.[37] Útoky si vyžádaly 2977 obětí. V reakci na tento bezprecedentní útok prezident George W. Bush dne 20. září vyhlásil „válku proti terorismu“. Následně dne 7. října 2001 Spojené státy a NATO provedly invazi do Afghánistánu zaměřenou na zničení režimu Tálibánu, který poskytoval Al-Káidě a jejímu vůdci Usámovi bin Ládinovi bezpečné útočiště.[38]

Federální vláda zavedla nová opatření s cílem zabránit budoucím útokům. Kontroverzní USA PATRIOT Act zvýšil pravomoc vlády při sledování komunikací a odstranil právní omezení pro sdílení informací mezi federálními policejními a zpravodajskými složkami. Vzniklo nové Ministerstvo vnitřní bezpečnosti určené k vedení a koordinování federálních protiteroristických aktivit.[39] Některé z těchto aktivit, zejména zacházení se zadrženými ve věznici na základně Guantanámo, vedly k obviněním federální vlády z porušování lidských práv.[40][41] [[Soubor:Airborne and Special Forces Uday-Qusay raid, 2003.jpg|náhled|vlevo|Američtí vojáci u skrýše Udaje a Kusaje, synů Saddáma Husajna, červenec 2003]] V březnu 2003 zahájily Spojené státy invazi do Iráku, což vedlo ke zhroucení irácké vlády a později zadržení iráckého diktátora Saddáma Husajna, s nímž USA měly dlouhodobě napjaté vztahy. Důvody pro invazi uváděné Bushovou administrativou zahrnovaly šíření demokracie, likvidaci zbraní hromadného ničení[42] (což byl i klíčový požadavek OSN, i když pozdější vyšetřování prokázalo, že část zpravodajských informací byla nepřesná[43]), a osvobození iráckého lidu. Přestože invaze zpočátku dosáhla určitých úspěchů, pokračující válka v Iráku vyvolávala mezinárodní protesty a zaznamenávala postupný pokles domácí podpory.[44][45] V roce 2007, po letech násilí vyvolaného iráckými povstaleckými útoky, prezident Bush nechal navýšit počty přítomných amerických vojáků. Zatímco počet obětí klesl, Irák zůstával politicky nestabilní.[46]

Nepopularita prezidenta Bushe a války v Iráku spolu s propuklou finanční krizí vedly roku 2008 k volbě Baracka Obamy, prvního afroamerického prezidenta Spojených států.[47] Po svém zvolení Obama neochotně pokračoval ve válečných akcích v Iráku až do 31. srpna 2010, kdy prohlásil bojové operace za ukončené. Nicméně 50 000 amerických vojáků a vojenského personálu bylo ponecháno v Iráku, aby asistovalo iráckým silám, pomáhalo chránit stahované síly a provádělo protiteroristické zásahy až do 15. prosince 2011, kdy byla válka formálně ukončena a poslední vojáci opustili zemi.[48] Současně Obama zvýšil americkou angažovanost v Afghánistánu a zahájil strategii „nasycení“ dalšími 30 000 vojáky, zároveň však oznámil záměr začít stahovat vojska v prosinci 2014. Obama také zakázal mučení vězňů v Guantanámu, obecně však zachoval Bushovu politiku k těmto zadrženým, zároveň doporučil budoucí uzavření věznice.[49][50]

[[Soubor:Two U.S. Navy F-A-18F Super Hornet aircraft assigned to Strike Fighter Squadron (VFA) 22 launch from the flight deck of the aircraft carrier USS Carl Vinson (CVN 70) as the ship conducts flight operations 141019-N-HD510-062.jpg|náhled|Letouny F/A-18F Super Hornet startují z paluby letadlové lodi USS Carl Vinson během operace Inherent Resolve, leteckých úderů proti Islámskému státu, říjen 2014]]

Úsáma bin Ládin byl po desetiletém skrývání nakonec nalezen a zabit v květnu 2011 v Pákistánu během akce amerických námořních speciálních sil. Přestože Al-Káida v Afghánistánu se dostala na hranici kolapsu, její odnože v Jemenu a dalších zemích pokračovaly v činnosti.[51][52]

V roce 2014 začal získávat na síle Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIS), dříve známý jako Al-Káida v Iráku. Kromě toho, že ovládl velkou část západního Iráku a východní Sýrie, ISIS také popravil tři novináře, dva americké a jednoho britského. Tyto události vedly v září 2014 k zahájení velké vojenské intervence Spojených států a jejích spojenců v regionu.

Dne 28. prosince 2014 prezident Obama oficiálně ukončil vojenskou misi v Afghánistánu a slíbil stažení zbývajících amerických jednotek na konci roku 2016, s výjimkou ochrany velvyslanectví.[53]

Velká recese[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Viz též V září 2008 upadly Spojené státy a většina Evropy do nejdelší recese po druhé světové válce, často nazývané „Velká recese“.[54][55] Byla důsledkem několika vzájemně se překrývajících krizí, zejména krize na trhu s nemovitostmi, hypotéční krize, růstu cen ropy, krize automobilového průmyslu, rostoucí nezaměstnanosti a nejhorší finanční krize od Velké hospodářské krize. Finanční krize ohrozila stabilitu celé ekonomiky, v září 2008 zbankrotovala velká banka Lehman Brothers a další obří banky byly vážně ohroženy.[56] Počínaje říjnem federální vláda poskytla finančním institucím půjčky v hodnotě 245 miliard dolarů prostřednictvím Troubled Asset Relief Program[57], schváleným republikány i demokraty v Kongresu a podepsaným prezidentem Bushem.[58]

[[Soubor:Barack Obama & Joe Biden speak about implementation of ARRA 3-20-09.jpg|náhled|Projev prezidenta Obamy a viceprezidenta Bidena o zavedení American Recovery and Reinvestment Act, březen 2009]]

Bushův nástupce Barack Obama podepsal zákon American Recovery and Reinvestment Act of 2009, což byl ekonomický stimul ve výši 787 miliard dolarů, jehož cílem bylo pomoci ekonomice zotavit se z prohlubující se recese. Obama, stejně jako Bush, podnikl kroky k záchraně automobilového průmyslu a zabránění budoucím ekonomickým propadům. Patřily mezi ně sanace společností General Motors a Chrysler jejichž vlastnictví přešlo dočasně do rukou státu a program „Cash for Clunkers“, který dočasně podpořil prodej nových automobilů.[59]

Recese oficiálně skončila v červnu 2009 a ekonomika se pomalu začala zotavovat.[60] Míra nezaměstnanosti dosáhla v říjnu 2009 maxima 10,1 % po nárůstu z 4,7 % v listopadu 2007 a od října 2015 se vrátila na 5,0 %. Celkový hospodářský růst však v 10. letech 21. století zůstal slabší v porovnání s růstem předchozích desetiletí.[61][62][63]

Poslední události[upraviť | upraviť zdroj]

V letech 2009–2010 Kongres schválil řadu významných legislativních opatření, následně podepsaných prezidentem Obamou, například Zákon o ochraně pacientů a dostupné péči (Patient Protection and Affordable Care Act), přezdívaný „Obamacare“, Dodd–Frank Wall Street Reform and Consumer Protection Act[64], nebo Don't Ask, Don't Tell Repeal Act, který umožnil, aby osoby sloužící v amerických ozbrojených silách nemusely skrývat sexuální orientaci.[65] Po volbách 2010 ovládli republikáni Sněmovnu reprezentantů a demokraté Senát.[66] Rozhořely se vášnivé debaty o zvýšení stropu státního zadlužení, omezení daňových úlev pro osoby s nejvyššími příjmy a o dalších klíčových otázkách.[67] Tyto probíhající debaty vedly k tomu, že prezident Obama v roce 2011 podepsal zákon o rozpočtové kontrole. Po Obamově znovuzvolení v listopadu 2012 Kongres přijal American Taxpayer Relief Act of 2012, který zvýšil daně pro nejvíce vydělávající. Výzvy republikánských kongresmanů ke zrušení Patient Protection and Affordable Care Act spolu s dalšími požadavky vedla k první vládní odstávce od doby Clintonovy administrativy a téměř vedla k prvnímu selhání schválení státního deficitu od 19. století. V důsledku veřejné nespokojenosti s oběma stranami v Kongresu rostoucí od počátku desetiletí klesla veřejná důvěra v Kongres na rekordně nízké hodnoty (11 % v říjnu 2013).[68]

Během 10. let došlo také k růstu nových politických hnutí, jako je například konzervativní hnutí Tea Party a liberální hnutí Occupy. náhled|vlevo|Dav před budovou Nejvyššího soudu reaguje na rozhodnutí soudu v případu Obergefell vs. Hodges, červen 2016 Pokračující debata o otázkách práv LGBT komunity, zejména manželství osob stejného pohlaví, se začala přesouvat ve prospěch stejnopohlavních párů, což se odráželo v desítkách veřejných průzkumů uskutečněných v prvních letech desetiletí.[69] V roce 2012 se prezident Obama stal prvním prezidentem, který otevřeně podpořil manželství osob stejného pohlaví, a rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 2013 v případě Spojené státy vs. Windsor umožnilo uznání stejnopohlavních svazků na federální úrovni. V červnu 2015 Nejvyšší soud Spojených států celostátně legalizoval homosexuální manželství v případě Obergefell vs. Hodges.

Prezidentské volby v listopadu 2016 vyhrál republikánský kandidát Donald Trump[70], s přísliby, jako je zvýšení ochrany hranic, zrušení Obamacare, snížení daní, deregulace a nevstupování do válek přímo nesouvisejících s americkými zájmy. Trump si vysloužil kritiku ze strany demokratů a liberálů, kteří jej obviňují z populismu a ohrožování amerického systému demokracie.

V roce 2020 zasáhla USA pandemie covidu-19, která si do konce roku vyžádala přes 320 000 obětí. Úmrtí George Floyda při policejním zákroku 25. května 2020 vyvolalo masové protesty v několika velkých městech. Proti protestujícím byla nasazena Národní garda. Policejní represe měly za následek posílení hnutí Black Lives Matter. V prezidentských volbách v listopadu 2020 zvítězil demokratický kandidát Joe Biden.

Odkazy[upraviť | upraviť zdroj]

Reference[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Překlad

  1. ↑ a b John Lewis Gaddis, The Cold War: A New History (2005)
  2. ↑ Chyba citácie Neplatná značka <ref>; nebol zadaný text pre referencie s názvom John Lewis Gaddis 1989
  3. ↑ William I Hitchcock. The Age of Eisenhower: America and the World in the 1950s. [s.l.] : Simon and Schuster, 2018. Dostupné online. ISBN 9781451698428. S. xvi–xix.
  4. ↑ Hitchcock. The Age of Eisenhower. [s.l.] : [s.n.], 2018. Dostupné online. ISBN 9781451698428. S. 109.
  5. ↑ James T. Patterson, Grand Expectations: The United States, 1945–1974 (1988)
  6. ↑ Michael O'Brien, John F. Kennedy: A Biography (2005)
  7. ↑ Eric Alterman and Kevin Mattson, The Cause: The Fight for American Liberalism from Franklin Roosevelt to Barack Obama (2012)
  8. ↑ Robert Dallek, Lyndon B. Johnson: Portrait of a President (2004)
  9. ↑ Irving Bernstein, Guns or Butter: The Presidency of Lyndon Johnson (1994)
  10. ↑ David Edwin Harrell, Jr., Edwin S. Gaustad, John B. Boles, Sally Foreman Griffith, Randall M. Miller, Randall B. Woods, Unto a Good Land: A History of the American People (2005) pp 1052–53
  11. ↑ Gregory Schneider, The Conservative Century: From Reaction to Revolution (Rowman & Littlefield. 2009) ch 5
  12. ↑ Bruce J. Dierenfield, The Civil Rights Movement (2004)
  13. ↑ Lindsey Lupo. Flak-Catchers: One Hundred Years of Riot Commission Politics in America. [s.l.] : Lexington Books, 2010. Dostupné online. ISBN 9780739138120. S. 123–24.
  14. ↑ JOSEPH, Peniel E.. "Black Liberation without Apology: Reconceptualizing the Black Power Movement.". The Black Scholar, 2001, s. 2–19.
  15. ↑ Elizabeth Jacobs. Mexican American Literature: The Politics of Identity. [s.l.] : Routledge, 2006. Dostupné online. ISBN 9781134218233. S. 13.
  16. ↑ Chyba citácie Neplatná značka <ref>; nebol zadaný text pre referencie s názvom Glenda Riley 2001
  17. ↑ Angela Howard Zophy, ed. Handbook of American Women's History (2nd ed. 2000).
  18. ↑ Donald T. Critchlow, Phyllis Schlafly and Grassroots Conservatism: A Woman's Crusade (2005)
  19. ↑ Jane J. Mansbridge, Why We Lost the ERA (1986)
  20. ↑ Donald T. Critchlow, Intended Consequences: Birth Control, Abortion, and the Federal Government in Modern America (2001)
  21. ↑ Roger Chapman, Culture Wars: An Encyclopedia of Issues, Voices, and Viewpoints (2009)
  22. ↑ a b John Robert Greene, The Presidency of Gerald R. Ford (1995)
  23. ↑ Martha Derthick, The Politics of Deregulation (1985)
  24. ↑ People & Events: The Election of 1976 [online]. PBS, [cit. 2010-01-31]. Dostupné online.
  25. ↑ UROFSKY, Melvin I.. The American Presidents. [s.l.] : Taylor & Francis, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8153-2184-2. S. 545.
  26. ↑ Jan 20, 1981: Iran Hostage Crisis ends [online]. History.com, [cit. 2010-06-08]. Dostupné online.
  27. ↑ Effective Federal Tax Rates: 1979–2001 [online]. Bureau of Economic Analysis, July 10, 2007. Dostupné online.
  28. ↑ Šablóna:Harvnb
  29. ↑ The United States Unemployment Rate [online]. Miseryindex.us, November 8, 2008, [cit. 2010-01-31]. Dostupné online. Archivované 2008-09-20 z originálu.
  30. ↑ Šablóna:Harvnb
  31. ↑ Julian E. Zelizer. Arsenal of Democracy: The Politics of National Security--From World War II to the War on Terrorism. [s.l.] : Basic Books, 2010. Dostupné online. ISBN 9780465015078. S. 350.
  32. ↑ John Ehrman; Michael W. Flamm. Debating the Reagan Presidency. [s.l.] : Rowman & Littlefield, 2009. Dostupné online. ISBN 9780742570573. S. 101–82.
  33. ↑ Šablóna:Harvnb
  34. ↑ a b Šablóna:Harvnb
  35. ↑ Theodore Caplow; Howard M. Bahr; Bruce A. Chadwick. Recent Social Trends in the United States, 1960-1990. [s.l.] : McGill-Queen's Press, 1994. Dostupné online. ISBN 9780773512122. S. 337.
  36. ↑ Šablóna:Harvnb
  37. ↑ National Commission on Terrorist Attacks, The 9/11 Commission Report (2004)
  38. ↑ David E. Sanger, Confront and Conceal: Obama's Secret Wars and Surprising Use of American Power (2012) ch 1, 5
  39. ↑ Julian E. Zelizer, ed. The Presidency of George W. Bush: A First Historical Assessment (2010) pp 59–87
  40. ↑ Report Details Alleged Abuse of Guantanamo Bay, Abu Ghraib Detainees [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  41. ↑ Guantanamo an ideal recruitment tool for terrorists – UN human rights chief [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  42. ↑ Zelizer, ed. The Presidency of George W. Bush: A First Historical Assessment (2010) pp 88–113
  43. ↑ CIA's final report: No WMD found in Iraq [online]. MSNBC, April 25, 2005, [cit. 2008-04-22]. Dostupné online.
  44. ↑ CLIFTON, Eli. Poll: 62 Percent Say Iraq War Wasn't Worth Fighting [online]. ThinkProgress, November 7, 2011, [cit. 2012-02-24]. Dostupné online. Archivované 2016-03-05 z originálu.
  45. ↑ MILBANK, Dana; DEANE, Claudia. Poll Finds Dimmer View of Iraq War. Washington Post, June 8, 2005. Dostupné online [cit. 2010-10-10].
  46. ↑ Šablóna:Harvnb
  47. ↑ William Crotty, "Policy and Politics: The Bush Administration and the 2008 Presidential Election," Polity (2009) 41#3 pp 282–311 Šablóna:DOI
  48. ↑ NBC News, "'The war is over': Last US soldiers leave Iraq," MSNBC Dec. 18, 2011 Archív 1. marca 2016 na Wayback Machine
  49. ↑ Glenn Greenwald, "Obama's new executive order on Guantanamo: The president again bolsters the Bush detention regime he long railed against," Salon March 8, 2011
  50. ↑ Obama Lays Out Strategy for 'New Phase' in Terror Fight [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  51. ↑ Bin Laden Is Dead, Obama Says. The New York Times, May 1, 2011. Dostupné online.
  52. ↑ Peter L. Bergen, Manhunt: The Ten-Year Search for Bin Laden--from 9/11 to Abbottabad (2012) pp 250-61
  53. ↑ Statement by the President on the End of the Combat Mission in Afghanistan [online]. [Cit. 2015-01-18]. Dostupné online.
  54. ↑ Thomas Payne, The Great Recession: What Happened (2012)
  55. ↑ * Rosenberg, Jerry M.. The Concise Encyclopedia of The Great Recession 2007-2012. [s.l.] : Scarecrow Press 2nd edition 708pp, 2012. Dostupné online. ISBN 9780810883406.
  56. ↑ Robert W. Kolb. The Financial Crisis of Our Time. [s.l.] : Oxford University Press, 2011. Dostupné online. ISBN 9780199792788. S. 96ff.
  57. ↑ RILEY, Charles. Treasury close to profit on TARP bank loans. CNN Money, February 3, 2011. Dostupné online.
  58. ↑ 'I'd Approve TARP Again': George W. Bush [online]. November 5, 2010. Dostupné online.
  59. ↑ Steven Rattner, Overhaul: An Insider's Account of the Obama Administration's Emergency Rescue of the Auto Industry (2010)
  60. ↑ KAISER, Emily. Recession ended in June 2009: NBER [online]. September 20, 2010. Dostupné online.
  61. ↑ CNBC. US economy may be stuck in slow lane for long run [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  62. ↑ Local news from Bellingham, Whatcom County, WA – BellinghamHerald.com [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online. Archivované 2014-03-09 z originálu.
  63. ↑ NATIONAL EMPLOYMENT MONTHLY UPDATE [online]. [Cit. 2015-11-07]. Dostupné online.
  64. ↑ Bruce S. Jansson. The Reluctant Welfare State: Engaging History to Advance Social Work Practice in Contemporary Society. [s.l.] : Cengage Learning, 2011. Dostupné online. ISBN 0840034407. S. 466.
  65. ↑ Robert P. Watson. The Obama Presidency: A Preliminary Assessment. [s.l.] : SUNY Press, 2012. Dostupné online. ISBN 9781438443287.
  66. ↑ Paul R. Abramson et al. Change and Continuity in the 2008 and 2010 Elections (2011)
  67. ↑ Congress Ends 2011 Mired in Gridlock [online]. InvestorPlace, December 22, 2011, [cit. 2012-02-24]. Dostupné online.
  68. ↑ Gallup, Inc.. Congress' Job Approval Falls to 11% Amid Gov't Shutdown [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  69. ↑ Civil Rights [online]. [Cit. 2014-10-01]. Dostupné online.
  70. ↑ The Latest: Trump promises 'I will not let you down [online]. Associated Press, November 9, 2016, [cit. 2016-11-15]. Dostupné online.

Chyba citácie Značka <ref> s názvom „NEH EDSITEMENT“ definovaná v <references> sa v predošlom texte nevyskytuje.

Literatura[upraviť | upraviť zdroj]

Externí odkazy[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Téma Ameriky Šablóna:Autoritní data


Spojené státy americké

Zdroj: „https://sk.wikipedia.org/w/index.php?title=Redaktor:RONALDO-SK/Test_Page_6&oldid=7819962“