Bedřich Smetana

z Wikipédie, slobodnej encyklopédie
Prejsť na: navigácia, hľadanie
Bedřich Smetana
Bedřich Smetana
český hudobný skladateľ

Narodenie 2. marec 1824
Litomyšl, Česko
Úmrtie 12. máj 1884 (60 rokov)
Praha, Česko

Bedřich Smetana (* 2. marec 1824, Litomyšl – † 12. máj 1884, Praha) bol český hudobný skladateľ, tvorca českej národnej hudby.

Životopis[upraviť | upraviť zdroj]

Detstvo a mladosť (1824 – 1843)[upraviť | upraviť zdroj]

Barbora Smetanová, matka B. Smetanu

Narodil sa v pomerne zámožnej rodine.[1] Jeho otec František Smetana mal rád hudbu, nadšene amatérsky pestoval komornú hudbu[2] a syna Bedřicha zasvätil do jej tajov už v štyroch rokoch, neskôr ho ale zveril do starostlivosti obchodníka Jana Chmelíka, ktorý riadil hudobné produkcie pre grófa Valdštejna. Smetana sa učil hrať na husliach a neskôr na klavíri. Svoje prvé verejné vystúpenie absolvoval v Litomyšli v šiestich rokoch.[3] Ešte v Litomyšli začal komponovať i jednoduché kúsky, prvá dochovaná skladba – nedokončený kvapík D dur – však vznikla až v Jindřichovom Hradci.[4]

V roku 1835 skončil Františkovi Smetanovi nájom jindřichohradeckého pivovaru a podarilo sa mu v dražbe výhodne kúpiť svobodnický statok Růžkovy Lhotice so zámočkom, pivovarom a hostincom.[5] Presťahoval sa tam i s rodinou, Bedřich tu však trávil len školské prázdniny. Jeho gymnaziálne štúdium bolo často prerušované a málo úspešné; začal v Jindřichovom Hradci, ale v polovici druhého ročníka mal – možno v dôsledku choroby – samé nedostatočné a školu opustil.[6] V školskom roku 1835/36 nastúpil do gymnázia v Jihlave, ale ani tu sa mu nedarilo a navyše mal depresie; nakoniec uprosil otca, aby ho odtiaľ ešte pred koncom školského roka odviedol.[7] V nasledujúcom roku nastúpil na odporúčanie svojho bratanca, premonštráta dr. Josefa Františka Smetanu (1801 – 1861), do rádového gymnáziia v Nemeckom Brode, kde sa mu páčilo viac a kde sa zoznámil o. i. s Karolom Havlíčkom.[8] Hudobné vzdelávanie obmedzoval na hru na klavíri u profesora P. Šindeláře a prázdninové lekcie u čechtického učiteľa Jana Syrového.[9][10]

František Smetana, otec B. Smetanu

Od jesenného semestra 1839 prešla rada Smetanových priateľov z Německého Brodu na Akademické gymnázium Štěpánská v Prahe a chlapec presvedčil otca, aby mu vybavil prestup.[9][11] V Prahe, plnej kultúrnych podnetov – z nich veľký význam mala pre Smetanu najmä séria koncertov Franza Liszta v marci 1840 – sa však začal čoskoro viac venovať hudbe ako štúdiiu.[12] Oznámil riaditeľovi Josefovi Jungmannovi, že z gymnázia vystupuje a hodlá sa venovať hudbe.[13] Smetanov otec, ktorý s tým prirodzene nesúhlasil, ho odviezol z Prahy a od nasledujúceho školského roka ho zapísal do premonštrátskeho gymnázia v Plzni na ktorom pôsobil ako profesor F. J. Smetana.[9][14] Pod ochranou a dohľadom svojho o 23 rokov staršieho bratanca tam Bedřich štúdia predsa len dokončil (6. augusta 1843), hoci s nevalným prospechom.[15]

V Plzni sa dospievajúci Smetana pod patronáciou svojho profesora humanitných predmetov, hudbymilovného Gustava Beera, živo zapojil do spoločenského života, hral na návštevách, v salónoch a k tancu a aj sám rád tancoval.[16] [17] Podľa svojho denníka v tom čase prežil aj niekoľko citových vzplanutí, prvé k svojej sesternici Aloisii Smetanovej ešte cez prázdniny pred plzenským pobytom, ktoré trávil u strýka Novom Městě nad Metují. Aloisii (Louise) venoval Louisinu polku (Louisen-Polka), ktorá je jeho prvou v úplnosti dochovanou skladbou.[18][19] Od mája 1842 sa však datuje dlhodobý vzťah ku Kateřině Kolářovej, dcére otcovho priateľa a talentovanej klaviristke.[20]
V Plzni Smetana zložil rad ďalších drobných klavírnych skladieb, väčšinou tanečných (polky, kvapíky, štvorylky), z ktorých najmä Louisina polka, Jiřinková polka (podľa jiřinkových slavností v Českej Skalici) a polka Ze studentského života dosiahli už vo svojej dobe značnú popularitu.[21] Pokúšal sa však i o prvé orchestrálne skladby (Menuet B dur a Galop bajadérok z roku 1842) a o náročnejšie klavírne kusy (tri impromptus 1841 – 1842). Po dokončení štúdii sa vzoprel prianiu otca, aby sa stal úradníkom, či pokračoval v štúdiách na univerzite, a odišiel do Prahy s úmyslom venovať sa výhradne hudbe.[9][22] Do denníka si vtedy zapísal: „S pomocou Božou budem raz v technike Lisztom, v komponovaní Mozartom.“[23]

Prvý pražský pobyt (1843 – 1856)[upraviť | upraviť zdroj]

Finančná situácia otca sa zhoršila, Smetana nemohol počítať s jeho podporou, a tak sa vynorila pred ním starosť o živobytie.[24][25] V roku 1844 sa mu však podarilo získať miesto učiteľa hudby v rodine grófa Leopolda Thuna.[9][26] V tejto funkcii nadviazal veľa užitočných kontaktov medzi aristokraciou i hudobníkmi a rodina Thunových zostala po celý život jeho podporovateľkou.[23] S grófskou rodinou býval v ich pražskej rezidencii a sprevádzal ich i na venkovské sídla (zámok Bon Repos pri Nových Benátkach, Ronšperk).[27] Navyše ho jeho budúca svokra zoznámila s Josephom Prokschom, ktorý ho vyučoval súkromne kompozíciu.[23][28] Proksch bol vynikajúci učiteľ a jeho ústav bol najuznávanejší v Prahe.[19][29] A tak Smetana začal systematicky študovať hudbu. V roku 1847 štúdium u Prokscha aj vyučovanie u Thunov ukončil.[30]

Smetana sa chcel uplatniť ako klavírny virtuóz, to mu malo poslúžiť najmä na získanie peňazí a slávy k tomu, aby sa mohol stať kapelníkom, dirigentom alebo učiteľom, či dokonca vytvoriť vlastný orchester.[9][19] Jeho plánovaná koncertná cesta po západočeských kúpeľných mestách však skončila fiaskom: plzeňský koncert bol slušne navštívený, ale v Chebe sa zišli len štyria diváci a vystúpenia v Mariánských Lázních, Františkových Lázních a Karlovych Varoch musel odvolať.[31] Rozhodol sa teda založiť v Praze hudobný ústav (klavírnu školu) a 24. januára 1848 podal zemskému guberniu žiadosť o povolenie.[31]

Pri pražských nepokojoch v júni 1848 sa Smetana, ktorý udržiaval styky s radikálnymi demokratmi, nechal strhnúť k účasti na barikádovom boji.[32] Zložil aj dva príležitostné pochody, Pochod Národní gardy a Pochod studentské legie, ktoré sa stali jeho prvými skladbami vydanými tlačou,[33][34] ako i revolučnú Píseň svobody („Válka, válka! Prapor vlaje“) na slová J. J. Kolára.[32] Po porážke povstania nakrátko utiekol k rodičom do Obříství, kde ho zastihlo priaznivé vybavenie žiadosti, a s finančnou podporou rodičov a známych mohol od 8. augusta 1848 otvoriť hudoebný ústav (klavírnuí školu) na Staromestskom námestí.[9][35]

Smetanova prvá manželka Kateřina Kolářová

V dobe príprav na otvorenie Smetana po prvé nadviazal kontakt so svojim vzorom Franzom Lisztom. Zaslal mu s venovaním svoje Six morceaux caractéristiques so žiadosťou a zariadenie ich publikácie a o pôžičku 400 zlatých. Liszt venovanie prijal, pôžičku odmietol a po osobnom zoznámení so Smetanom zariadil i vydanie skladieb v Lipsku u Friedricha Kistnera ako Smetanov Opus 1.[36]

Škola zo začiatku značne prosperovala a získala si dobré meno žiakovskými koncertmi[37], okrem toho získal Smetana rad soukromných žiačok v aristokratických kruhoch a krátko bol zamestnaný pre klavírne predohrávky u cisára Ferdinanda I.[38] Dobrú majetkovú situáciu mohol využiť k založeniu rodiny. 29. augusta 1849 sa oženil so svojou dávnou láskou Kateřinou Otiliiou Kolářovou (* 1827) a mali čoskoro štyri dcéry.[39] Ďalej pomerne úspešne vystupoval ako pianista a na koncertoch komornej hudby.[37] Vyznamenal sa účinkovaním pri Beethovenovych (1854) a Mozartovych (1856) slávnostiach.[33] František Škroup po prvé dirigoval jeho Slavnostní předehru D dur.[40] Smetana pokračoval v komponovaní virtuóznych klavírnych kusv jednotlivých i radených do voľných cyklov (Svatební scény 1849, Lístky do památníku, Črty), niektoré z nich poslal na posúdenie Lisztovi a Kláre Schumannovej.[41] Jeho špecialitou sa stávali polky, oproti tým z plzeňského obdobia umelecky štylizované do koncertnej podoby (Tři salonní polky, Tři poetické polky). Usiloval o pozdvinutie polky na umelecký žáner tak, ako to urobil Chopin s mazurkou a polonézou.[33][42] V rokoch 1853 – 1854 složil aj svoju jedinú symfniú, Triumfální symfonii (ku koncu života ju revidoval a premenoval na Slavnostní), určenú k sobášu cisára Františka Jozefa I. Venovanie však nebolo prijaté a symfónoia sa tiež vcelku nikdy nepresadila; najviac sa hrala samostatne 3. veta Scherzo, ktorá ako jediná neobsahuje citáciu rakúskej cisárskej hymny.[43] Pri jej prvom verejnom prevedení 28. januára 1855 sa Smetana po prvé predstavil ako dirigent.[33]

V polovici 50. rokov Smetanov rodinný život zasiahli vážne rany. Tri z jeho štyroch dcér – Gabriela, Bedřiška a Kateřina – zomreli a nažive zostala len Žofia.[9][44] Smrť hudobne najtalentovanejšej dcery Bedřišky otca veľmi zasiahla a na jej památku skomponoval svoju dosiaľ najmodernejšiu a najvýznamnejšiu skladbu, Klavírní trio g moll (1855).[33][44][45] Ale i jeho manželku tieto tragédie zdrvili, navyše sa u nej začala prejavovať tuberkulóza a zmena povahy viedla k manželským nezhodám.[37][46]

V Göteborgu (1856 – 1861)[upraviť | upraviť zdroj]

Smetana počas pobytu v Göteborgu

Rodinné straty a problémy i nespokojnosť s púhym vyučovaním, nemožnosť získať v Prahe význačnejšie hudobné postavenie, znižujúce sa príjmy z hudobnej školy i politicky ťaživá situácia prispeli k tomu, že Smetana využil príležitosť, ktorú mu sprostredkoval pražský klavírny virtuóz Alexander Dreyschock. Tomu bolo na turné v severských krajinách ponuknuté vedenie Filharmonickej spoločnosti (Harmoniska sällskapet) v Göteborgu. Dreyschock odmietol, odporučil však na miesto Smetanu a ten 11. októbra 1856 odcestoval do Švédska.[47] Najprv usporiadal na skúšku dva klavírne koncerty, už 12. novembra bol prijatý za dirigenta Filharmonickej spoločnosti; súčasne sa stal vyhľadávaným učiteľom hry na klavír pre miestne slečny a dámy a vôbec významnou osobnosťou göteborskej spoločnosti.[48]

Göteborg bolo otvorené a prosperujúce, ale z kultúrneho hľadiska v porovnaní s Prahou provincionálne mesto.[49][50] Orchester a zbor, ktoré tu mal Smetana k dispozícii boli len amatérske, a i miestny hudobný vkus bol veľmi konzervatívny.[45][50][51] Pre Smetanu však bolo miestne pôsobenie veľmi prínosné: získaval skúsenosti jako kapelník a zbormajster po umeleckej i praktickej stránke a mal – s nutnými ohľadmi na záľuby obecenstva – voľnú ruku v dramaturgii, navyše poberal pomerne vysoký plat vo Filharmonicke spoločnosti i honoráre za klavírne hodiny.[50][51][52] Uvádzal tu klasikov (Händla, Haydna, Mozarta, Beethovena), i súčasných skladateľov: Mendelssohna, Schumanna, Liszta, Chopina, Berlioze, Wagnera, Gadeho, Verdiho, Rubinsteina i niektoré vlastné skladby.[50][53]

S moderným hudobným vývojom udržiaval Smetana styk najmä prostredníctvom Liszta. Pri návšteve u neho vo Weimare v septembri 1857 počul prvý raz Lisztovu Faustovskú symfóniu a bol novým žánrom symfonickej básne fascinovaný.[50][54]

Počas svojho pobytu vo Švédsku zložil postupne tri symfonické básne: Richard III. na námet tragédie Williama Shakespeara, potom Valdštejnov tábor inšpirovaný prvým dielom Schillerovej valdštejnskej trilógie a nakoniec Hakon Jarl na základe eposu dánskeho básnika Adama Oehlenschlägera.[55]

Plagát k rozlučkovému koncertu v Göteborgu 19. marca 1861

Ako symfonická báseň bola možno pôvodne zamýšľaná i shakespearovská klavírna skizza Macbeth a čarodejnica.[56] V júni 1859 sa potom v Lipsku zúčastnil významného zjazdu umelcov v Lipsku na ktorom bol založený Allgemeines Deutsches Musikverein a vyhlásená tzv. novonemecká škola (neudeutsche Schule) v hudbe.[50][57][58] Potom opäť navštívil Liszta a počul okrem iného prýv raz prelúdium k Wagnerovmu Tristanovi.[50][57]

Prvý rok vo Švédsku strávil Smetana bez rodiny; vtedy nadviazal dlhoročné priateľstvo s Fröjdou Beneckovou (rod. Gumpertová, neskôr Rubensová).[59] V lete zvyčajne navštevoval Čechy a na druhú sezónu sa vrátil na sever s manželkou.[54] Kateřina Smetanová však trpela depresiami i fyzickou chorobou.[60] V apríli 1859, pri predčasnom návrate do Prahy, zomrela cestou v Drážďanoch.[61][62]

Leto toho roku trávil Smetana v Chloumku u svojho brata Karola a bližšie sa zoznámil so svojou švagrinou Barborou (Betty) Ferdinandiovou (* 1840). Požiadal ju o ruku a orok neskôr, 10. júla 1860, sa s ňou oženil.[63] V medziobdobí, v decembri 1859, vznikla ako darček pre snúbenicu Bettina polka.[64] Čoskoro sa však ukázalo, že manželstvo bolo omyl: Betty necítila k o viac ako šestnásť rokov staršiemu skladateľovi lásku, nepriťahoval ju a nemala porozumenie pre jeho talent ani temperament; od polovice šesťdesiatych rokov žili už z väčšej časti oddelene. Najmä neskôr v čase choroby Smetana odcudzením a nezáujmom svojej manželky veľmi trpel.[65][66] Z manželství sa narodili dve dcéry, Zdeňka (* 25. september 1861) a Božena (19. február 1863).[67] Smetana mal najbližší vzťah so svojou dcérou z prvého manželstva Žofiou, od 3. januára 1874 vydatej za lesníka Josefa Schwarza.[68]

V tejto dobe už začínal byť nespokojný so svojim švédskym pôsobiskom. Bol to smútok po domove, ktorý najlepešie vyjadril v cykle štyroch poliek nazvanom Souvenirs de Bohême en forme de polkas (1859/60).[69] Jeho denníkové zápisy i korešpondencia svedčia o zintenzívnení vlasteneckého presvedčenia.[70] Z popudu dr. Jana Ludevíta Procházky v roku 1860 zložil svoj prvý zbor na český text Píseň česká.[71] Súčasne však túžil naplniť svoje širšie umelecké ambície: „Nemôžem sa zahrabať v Göteborgu; musím sa vynasnažiť, aby sa moje skladby dostali do verejnosti, aby mi bola daná príležitosť k novej činnosti a popud k rozsiahlejšej práci. Preto len von do sveta, a to čo najskôr!“ (zápis v denníku z 31. marca 1861).[62][72]

So Švédskom sa rozlúčil sériou koncertov v marci až máji 1861 (Štokholm, Norrköping, Göteborg) a hudobne tiež kompozíciou koncertnej etudy Vid strandem (Am Seegestrande, Na brehu morskom).[73] Návrat do Čiech nebol zo začiatku definitívne, Smetana sa naposledy pokúsil presadiť ako klavírny virtuóz vystúpeniami v Nemecku a Holandsku, ale s finančným neúspechom, ktorý musel zhojiť novým kratším pobytom v Göteborgu (marec až máj 1862).[74][75][76] Všetku svoju ďalšiu činnosť už sústredil na Prahu.

Späť v Prahe (1861 – 1866)[upraviť | upraviť zdroj]

Smetana začiatkom 60. rokov 19. storočia

Jedným z dôvodov prečo Smetana opustil zaistené postavenie vo Švédsku a vrátil sa do vlasti, bolo znateľné politické a spoločenské uvoľnenie po vydaní Októbrového diplomu.[77] Smetana sa zapojil do spoločenského i umeleckého života. Jeho žiak a priateľ J. L. Procházka ho uviedol Měšťanské besedy[78] a začal navštevovať aj významné utorkové schôdzky českej inteligencie u kniežaťa Rudolfa Thurn-Taxisa.[79][80] Spoluzakladal Uměleckou besedu a 28. januára 1863 bol zvolený prvým predsedou jej hudobného odboru.[81][82] V tej dobe tiež usilovne zdokonaľoval svoju písanú i hovorenú češtinu (pochádzal síce z česky hovoriacej rodiny, ale dosiaľ všetko jeho vzdelanie a tamer celý společenský život boli v nemčine).[62][83] Politicky sa čoskoro priklonil k mladočeskej frakcii Národnej strany a súperenie mladočechov so staročechmi značne ovplyvňovalo celú jeho kariéru.[84]

So zvláštnym záujmom sledoval prípravu otvorenia prvého českého stáleho profesionálneho divadla v Prahe, Prozatímního divadla.[85] Chcel sa v ňom uchádzať o miesto prvého dirigenta[86] a pripravoval si k tomu pôdu. Pretože bol v Prahe ako dirigent a skladateľ neznámy, predstavil sa dvomi koncertmi vo vlastnej réžii, málo navštíveným a kriticky nejednoznačne prijatým orchestrálnym koncertom na Žofíne 5. januára 1862, kde premiéroval Richarda III. a Valdštejnův tábor, a úspešnejším klavírnym recitálom v Konvikte 18. januára[80][87]. Pri obsadzovaní dirigentského miesta nového divadla však bola daná prednosť osvedčenému a skúsenému profesionálovi, doterajšiemu druhému dirigentovi Stavovského divadla Janovi Nepomukovi Maýrovi.[88] Aj jeho úsilie o získanie miesta riaditeľa pražského konzervatória po J. B. Kittlovi, ktorý bol pre alkoholizmus nútený v apríli 1865 svoje miesto opustiť, neprinieslo výsledky (menovaný bol doterajší riaditľ organovej školy Josef Krejčí);[89][90][91], neuspel ani so žiadosťou o rakúske umelecké štipendium.[92] Pre obživu teda 1. septembru 1863 založil s priateľom, zbormajstrom a skladateľom Ferdinandom Hellerom, hudobnú školu v paláci Lažanských.[93]

Smetanov priateľ a spolupracovník Ferdinand Heller (1887)

Svoju výkonnú umeleckú činnosť v tej dobe Smetana sústredil do svojej funkcie zbormajstra Hlaholu (30. októbra 1863 – 7. júla 1865)[94] a do práce v Umělecké besedě, kde zostavoval a riadil jej hudobné podniky, najmä veľkú shakespearovskú slávnosť 23. apríla 1864 a sériu abonentných koncertov v sezóne 1864/1865 s ambicióznym programom, ale končiaci značným schodkom[95]. Jedným z vrcholov jeho organizačnej a dirigentskej činnosti v tomto období bola pražská premiéra Lisztovho oratória Legenda o svaté Alžbětě.[80][96] Okrem toho písal najmä do Národních listov kritiky hudobného života (opery v Prozatímním divadle i koncertov), ale aj všeobecné programové úvahy o koncertnej činnosti (O našich koncertech, Slavoj 1. októbra 1862), tak o opere (Národní listy 4. júna a 15. a 22. júla 1864).[97][98] Na opere v Prozatímním divadle kritizoval najmä repertoár neodpovedajúci společenskej a výchovnej funkcii divadla, ale aj rôzne, z umeleckého hľadiska škodlivé prevádzková zvyklosti, ako časté benefičné predstavenia a hosťovanie, málo skúšok, neopodstatnené škrty v operách, nevhodné kombinovánie diel, alebo zábavné medziaktové intermezzá.[99][100]

Z kompozícii v tejto dobe boli niektoré spojené s jeho činnosťou v Hlahole (zbory Tři jezdci 1862 a Odrodilec 1864) a Uměleckej besede (sláávnostný pochod k shakespearovskej slávnosti).[101] Hlavnú úlohu však od návratu zo Švédska videl v práci na českej opere. Vo februári 1862 prostredníctvom J. L. Procházku zakúpil od Karola Sabinu libreto k historickej opere Braniboři v Čechách.[102][103] Prácu na nej dokončil 23. apríla 1863 a stihol teda (odloženou) uzávierku opernej súžaže vyhlásenej grófom Janom Harrachom.[104] Súčasne ju ponúkol Prozatímnímu divadlu. Prvý kapelník Maýr (ktorý sa Harrachovej súťaže zúčastnil s vlastnou operou) však Braniborov dlho odmietal uviesť, ptebo boli prijatí proti jeho vôli až v roku 1865 po nástupe riaditeľa Franze Thomého, pričom ich naštudoval a riadil sám skladateľ a premiéra sa konala 5. januára 1866.[105][106] Veľmi úspešné prijatie u obecenstva i u kritiky upevnilo Smetanovo postavenie ako jedného z vedúcích českých skladateľov a viedlo k tomu, že Harrachova komisia s výhradami priznala Braniborům v Čechách 28. marca 1866 prvú cenu 600 zlatých.[107][108][109]

Výveska k premiére opery Braniboři v Čechách, 1866

Bezprostredne po dokončení Braniborov požiadal Smetana Sabinu o libreto ku komickej opere. Sabina prvú verziu libreta Prodané nevěsty dodal 5. júla 1863, už 18. novembra 1863 mala premiéru predohra, celá kompozícia bola dokončená 15. marca 1866.[110] Po úspechu Braniborov bola nová opera – vtedy ešte v dvoch jednaniach a s hovorenými dialógmi;– zaradená na program Prozatímního divadla bez odkladu.[111] Premiéra 30. mája 1866 však nebo veľmi úspešná, najmä v dôsledku bezprostredne hroziacej rakúsko-pruskej vojny.[112] Mnoho Pražanov sa uchyľovalo na vidieľk (nasledoval ich i Smetana obávajúci sa, že ho Prusi ako autora Braniborů v Čechách zastrelia[113]) a nedostatok divákov viedol k finančnému kolapsu Prozatímního divadla.[114] Situácia sa však vyvinula v Smetanov prospech: vedenie divadla prevzalo novo vytvorené družstvo s prevládajúcim mladočeským vplyvom, ktoré od 13. septembra 1866 nahradilo staročeského prvého kapelníka Maýra mladočechom Smetanom.[115] Nasledujúce reprízy Prodané nevěsty už boli prijímané stále nadšenejšie; v partitúre však prebiehali naďalej podstatné zmeny a až v roku 1870 bola predstavená konečná, dnešná verzia.[116]

Kapelníkom Prozatímního divadla (1866–1874)[upraviť | upraviť zdroj]

Vlastní kapelnická činnost[upraviť | upraviť zdroj]

Budova Prozatímního divadla, 1864

Smetana preberal kapelnícku funkciu s programom urobiť Prozatímní divadlo „centrálnym strediskom všetkého domáceho sveta umeleckého“.[117] V duchu Lisztovho pôsobenia vo Weimare tu chcel postupne uviesťt „všetky mastrovské diela svetové v najpresnejšej reprodukcii“, súčasne však pestovať zárodky svojbytnej národnej hudobnej kultúry.[118] Operu preberal v pomerne konsolidovanom stave, jeho pôsobenie však bolo obmedzované tými istými faktormi ako za Maýra a Smetana musel z rady svojich zásad zľavovať. Stiesnené priestory divadla značně obmezovali inscenačné možnosti, orchester zostával kvôli veľkosti orchestriska obmedzený na 35 členov, podobne i zbor.[119] Pěvecký soubor byl nevyrovnaný a podléhal četným fluktuacím, z nichž nejkontroverznější bývaly odchody do pražského německého divadla (Václav Dobš, Vojtěch Šebesta), cenné síly však odešly také do Ruska (Antonín Barcal, Josef Paleček); zejména obory dramatického tenoru a sopránu byly dlouhodobě neobsazeny.[120] Smetana měl zásluhu na konsolidaci a rozvoji operního baletu: v roce 1868 byla při divadle zřízena baletní škola, již vedla nově jmenovaná baletní mistryně Marie Hentzová.[121] Podobně usiloval o zlepšení divadelní režie a zasadil se o přijetí prvního operního režiséra Prozatímního divadla, významného zastánce jevištního realismu Edmunda Chvalovského.[122] Od roku 1867 byl Smetanovi po ruce spolehlivý druhý kapelník Adolf Čech, zato další kapelníci, kterými byli často významní hudebníci a skladatelé (Karel Šebor, Vojtěch Hřímalý, Karel Bendl), odcházeli mnohdy záhy, protože se nedokázali vedle Smetany (a Čecha) uplatnit jako samostatné osobnosti.[123]

Barytonista Josef Lev byl jednou z nejvýznamnějších pěveckých osobností Smetanovy éry a skladatel pro něj napsal několik rolí. Portrét Jana Vilímka z roku 1884

Již J. N. Maýr uvažoval o zřízení operní pěvecké školy při divadle. Podrobný návrh podal roku 1868 pěvecký pedagog František Pivoda. Byl však odmítnut, z finančních důvodů i pro rozdílnost uměleckých záměrů Smetany a Pivody; ten tedy založil soukromou školu.[124] Smetana nakonec prosadil otevření operní školy při divadle v lednu 1873 a její provoz začal v září. 1. července 1874 se konal první žákovský koncert, v následujícím roce však po odchodu Smetany škola zanikla. Jejím nástupcem se stala soukromá škola J. L. Lukese.[125][126]

Svůj dramaturgický program mohl Smetana realizovat jen v omezené míře. Limitovaly ho přitom nejen provozní a finanční otázky. Víra v obecenstvo, které spontánně rozeznává a přijímá předkládané umělecké hodnoty, musela ustoupit ohledům na konzervativní vkus pražského publika, jež dávalo přednost výpravným, zábavným nebo pěvecky efektním představením.[127] Velkému zájmu se těšila opereta, zejména díla Offenbachova, Suppého a Zajcova.[128] Smetana se snažil tuto vlnu korigovat a vzdělávat vkus lidového diváka uváděním děl „malých mistrů“ francouzské komické opery (Auber, Adam, Hérold, Boieldieu, Halévy, Grisar, Gevaert).[129] Francouzská velká opera zůstávala významným a nevyhnutelným žánrem, Smetana však do Prozatímního divadla zavedl lyričtější a neokázalejší díla Charlese Gounoda, jemu zvláště blízkého.[130]

Ruský skladatel a dirigent Milij Alexejevič Balakirev, 60. léta 19. století

Oblíbený, ale stylově zastarávající belcantový repertoár vážné opery (Donizetti, Bellini) nerušil, ale ani příliš nerozšiřoval. Raději uváděl pozdní Verdiho díla, velmi si cenil Rossiniho a dbal o větší zastoupení italské komické opery od Cimarosova Tajného manželství přes Donizettiho Dona Pasquala a Rossiniho Lazebníka sevillského a Popelku po Kryšpína a kmotru bratří Ricciů, uvedenou na české jeviště oblíbenou hostující zpěvačkou Giuseppinou Vitelliovou.[131] Své představě o výchovném poslání národního divadla Smetana dostál nejvíce v klasickém německém repertoáru. Na pražskou kulturní tradici odkazovala nejen hudebně co nejpečlivější nastudování oper Gluckových a Mozartových, ale i nově uvedený Beethovenův Fidelio.[132] Málo úspěšný byl pokus o rozšiřování slovanského repertoáru. V lednu 1867 navštívil Prahu Milij Alexejevič Balakirev, který zde řídil Glinkův Život za cara a novonaštudoval Ruslana a Ludmilu. Jeho práce však, mimo jiné kvůli změně praktikovaných škrtů v partituře, vyústila v konflikty s uměleckým souborem Prozatímního divadla a nepřátelství se Smetanou.[133][134] Lépe dopadla v květnu téhož roku návštěva Stanisława Moniuszka, jehož Halku Smetana nastudoval, inscenace však publikum nezaujala a byla kritizována i v polském tisku.[135] Více slovanských oper Smetana neuvedl.

Smetana poklepáva na základny kameň Národního divadla. Kresba Betty Smetanové

Velkou část novinek v této době tvořila díla českých skladatelů. Smetana uváděl starší díla žijících skladatelů (J. N. Škroup, Skuherský, Měchura), ale též mladších skladatelů (Šebor, Bendl, Blodek, Rozkošný, Fibich).[136] Dvořákova první česká opera Král a uhlíř se však ve své první verzi za Smetany na jeviště nedostala, přestože již byla zkoušena.[137][138]

Ani v inscenační praxi se Smetanovi nepodařilo odstranit všechny nešvary, které dříve divadlu vytýkal. Oblíbená hostování cizích umělců, kteří si volili vesměs efektní úlohy ze známých, až ohraných oper, přispívala k repertoárové stagnaci; navíc zpívali i v českých představeních v cizích jazycích a dovolovali si nejrůznější manýry.[139] Rovněž systém beneficí (představení podle volby účinkujících se zvláštním výdělkem v jejich prospěch) narušoval soustavné dramaturgické snahy. I v otázce inscenačních škrtů v operách, které Smetana u Maýra často kritizoval, ukazují zachované prameny, že se ve skutečnosti oba kapelníci nijak významně nelišili.[140]

Jako dirigent se Smetana uvedl 28. září 1866 Weberovým Čarostřelcem.[141][142] Sám dirigoval vedle svých oper většinou vážné opery všech národních škol včetně českých novinek, zatímco většinu italského repertoáru a obecně komické opery (s výjimkou Mozarta, Rossiniho a Ricciů) a operety přenechával zejména svému druhému kapelníkovi Adolfu Čechovi.[143] Vedle dirigování v divadle využil dostupnosti orchestru od sezóny 1869/70 k pořádání symfonických koncertů, na nichž prosazoval náročnější nebo modernější repertoár včetně děl domácích umělců: uvedl na nich např. Dvořákovu předehru k opeře Král a uhlíř, jeho symfonii č. 3 Es dur nebo Fibichovu symfonickou báseň Othello. Od sezóny 1870/71 se koncertů účastnili i členové orchestru německého Stavovského divadla a od roku 1873 jejich pořádání zaštiťoval penzijní spolek orchestrů obou divadel „Filharmonie“, přičemž v dirigování se Smetana střídal s prvním kapelníkem německého divadla Ludwigem Slanskym.[144][145]

Ako prvný kapelník Prozatímního divadla zastával Smetana významné společenské postavení a účastnil se řady národně politických akcí. Tak se v červenci 1868 účastnil národní pouti do Kostnice nebo v roce 1870 pouti do Borové při příležitosti odhalení Havlíčkovy pamětní desky.[146] Nejvýznamnější pro něj byla slavnost položení základních kamenů Národního divadla 16. května 1868. Při poklepu na kámen pronesl Smetana později proslavené heslo „V hudbě život Čechů“, dokládající zvláštní význam hudby v procesu české národní emancipace v 19. století.[147]

Kompozice z doby kapelnictví[upraviť | upraviť zdroj]

Smetanova skladatelská činnost ani v době kapelnického vytížení neustoupila stranou. Soustředila se pochopitelně na operu. Ihned po dokončení práce na Prodané nevěstě začal Smetana pracovat na Daliborovi, tragické opeře z českých dějin na původně německé libreto Josefa Wenziga. Celá opera pak byla v partituře hotova 29. prosince 1867.[148] Premiéra se konala 16. května 1868, v den položení základních kamenů Národního divadla; předcházela jí rovněž Smetanova Slavnostní předehra C dur a proverb J. J. Kolára Věštba Libušina.[149] Premiérové přijetí bylo příznivé, ale již při první repríze se nedostávalo diváků. Rovněž kritika byla i od Smetanových přívrženců spíše zdrženlivá (J. L. Procházka), jeho odpůrci ji ve staročeském tisku odsoudili jako nenárodní a wagnerovskou.[150] Ani revize na základě kritických připomínek provedená roku 1870 nezvýšila oblibu díla[150] a pro Smetanu byl neúspěch této opery, na níž si velice zakládal, doživotním zklamáním.[151][152]

Josef Wenzig, libretista Dalibora a Libuše. Portrét Jana Vilímka z roku 1883
Nákres a poznámky režiséra Edmunda Chvalovského k první inscenaci Dvou vdov roku 1874

Koncem šedesátých let se vedle revizí Prodané nevěsty a Dalibora začal zabývat Libuší, slavnostní operou opět na libreto Wenziga a Špindlera. Libreto obdržel roku 1868, kompozici začal následujícího roku a dokončil ji 12. listopadu 1872.[153] Tato práce, spíše tableau neboli Smetanovými slovy „hudebně dramatické uživotnění“[153] než standardní opera, byla původně určena k zamýšlené korunovaci císaře Františka Josefa I. českým králem. Když z ní však po ztroskotání fundamentálních článků roku 1871 definitivně sešlo, určil ji Smetana pro otevření „velkého národního divadla“ a její uvedení odložil.[154][155]Libuši neustoupil Smetana svým kritikům v otázce „wagnerismu“; naopak tato programově nacionální opera je nejbližší koncepci wagnerovského hudebního dramatu[153] a právě v době její kompozice Smetana jel několikrát do Mnichova, aby tam viděl Wagnerovy Tristana a Isoldu, Zlato Rýna a Valkýru.[156] Naopak velmi vážně vzal připomínky, které k deklamaci češtiny mj. ve Smetanových operách formulovala Eliška Krásnohorská. Navázal kontakt s mladou básnířkou, kterou již znal ze ženské sekce Hlaholu i jako sestru Jaroslava Pecha, učitele na Smetanově a Hellerově ústavu, a přihlížel k jejím názorům již při kompozici Libuše. Navíc od ní získal dvě nová libreta: roku 1870 Lumíra, kterého si však Krásnohorská sebekriticky vyžádala zpět, a Violu, jejíž libreto obdržel roku v červnu 1871 a prozatím ji odložil.[157]

Pod výčitkami skladatelské nečinnosti (že totiž za svého kapelnictví složil jen jednu neúspěšnou operu) Smetana jednak nechal veřejně provést některé úryvky z Libuše, z nichž zejména předehra pronikla i do zahraničí,[158][159] jednak se bezprostředně po jejím dokončení pustil do nové, méně náročné komické opery ve dvou jednáních s mluvenými dialogy. Libreto k novému dílu nazvanému Dvě vdovy mu napsal Emanuel František Züngel podle francouzské salónní komedie Jeana-Pierra Mallefilla, která se hrála v Praze německy od roku 1862 a v Züngelově českém překladu od roku 1868.[160][161] Smetana na ní pracoval se zaujetím a velmi rychle od 16. července 1873 do 15. ledna 1874.[162][163] Velmi úspěšná premiéra se konala 27. března 1874, ale kritika opět diskutovala o „wagnerismu“ této opery a po slibném rozběhu reprízy vázly.[161][164][165]

Práci na operách v tomto období ustoupila téměř veškerá další Smetanova skladatelská činnost, až na pár menších příležitostných skladeb jako právě Slavnostní předehra k položení základních kamenů Národního divadla (1868), hudba k živým obrazům pro dobročinné slavnosti české šlechty Rybář a Libušin soud (1869) a sbory Rolnická a Česká píseň (1868) pro spolek Hlahol.[166]

Spory o Smetanovu činnosť a dielo[upraviť | upraviť zdroj]

Smetanovo působení v kapelnické funkci, jeho tvorba i samotná osoba se staly předmětem rozsáhlých a vzrušených polemik vedených v denících i odborném tisku, později nazývané „boje o Smetanu“.[167] První střet se týkal již Smetanových aspirací na kapelnické místo po úspěchu Braniborů, avšak nejintenzivnější fáze spadá do první poloviny 70. let. Tyto spory měly několik prolínajících se rovin.[168]

Kapelníci Mayer a Smetana dávají si takt. Kresba Humoristických listů(14. marec 1874

V prvním plánu to byly osobní animozity: proti Smetanovi vystupovali lidé, kteří se s ním stretli v profesionálním živote. Patril mezi nich kapelník J. N. Maýr, sesazený ve prospech Smetany, jenž sa neúčastnil sporů přímo, avšak zůstával vážnym kandidátem na Smetanovo místo.[169] Další protivníci sa rekrutovali z řad Smetanových dřívějších příznivců. Pěvecký pedagog František Pivoda se s ním definitivně rozešel v době, kdy Smetana z důvodů rozdílných uměleckých názorů nepodpořil Pivodův plán operní školy při Prozatímním divadle.[170] Nevraživost spisovatele a překladatele Jindřicha Hanuše Böhma souvisí se Smetanovým odmítnutím komponovat na Böhmovo libreto Zakletý princ;[171] houslista a skladatel Vojtěch Hřímalý nenacházel vedle Smetany v divadle jako kapelník i skladatel očekávané uplatnění.[172] Na opačnej strane sa vedla samotného Smetany – který verejne reagoval jen zřídka a velmi nediplomaticky[173] – do polemik zapojoval zejména spisovatel a novinář Jan Neruda, hudební kritik Jan Ludevít Procházka[174] a estetik Otakar Hostinský.[175]

Spory o Smetanovo působení se vedle toho zařazovaly do prudkého politického boje mezi frakcemi staročeskou a mladočeskou, které mezi sebou mimo jiné soupeřily o vliv v Prozatímním divadle jakožto jedné z nejvýznamnějších národních institucí. Smetana se hlásil k mladočeské skupině, jeho přítelem byl pozdější předseda mladočeské strany Karel Sladkovský[115] a prosmetanovské články vycházely zejména v mladočeském deníku Národní listy. Jeho odpůrci se soustřeďovali ve staročeské straně, jejíž vůdce František Ladislav Rieger byl i v uměleckých otázkách Smetanovým oponentem; ze Smetanova příznivce v odpůrce se změnil i vydavatel Jan Stanislav Skrejšovský.[176] Protismetanovské příspěvky proto vycházely ve staročeských listech Pokrok, Osvěta a německy psané Politik. Hudební listy, založené v roce 1870, patřily původně mezi Smetanovy zastánce. Když je však koncem roku 1872 převzal Skrejšovský, šéfredaktor J. L. Procházka odešel a nahradil jej nejprve formálně skladatel Josef Richard Rozkošný a záhy přímo František Pivoda.[177] Největší polemiky poté probíhaly právě mezi Pivodovými Hudebními listy a Procházkovým nově založeným časopisem Dalibor.

Smetanův hlavní odpůrce, pěvecký pedagog František Pivoda

Smetanovi byly činěny nejrůznější výčitky spojené s provozem divadla (prosazování vlastních oper na úkor jiných českých skladatelů, proněmecká orientace repertoáru, „enormní“ gáže, nedostatečně energické vedení souboru, favoritismus mezi sólisty…). V prosinci 1872 zveřejnilo 68 abonentů Politik otevřený dopis, kterým žádali o nahrazení Smetany Maýrem. Smetana našel podporu u divadelního souboru i veřejnosti, kulturní osobnosti sepsaly petici v jeho prospěch a výsledkem bylo naopak zlepšení jeho smlouvy a jmenování uměleckým ředitelem opery.[168][178][179] Přesto se od března 1874 v divadelním družstvu odehrával nový usilovný boj o Smetanovo místo.[180]

Historicky má největší význam estetický rozměr smetanovské debaty. Otevření Prozatímního divadla vyvolalo pokusy o definování české národní opery a české hudby vůbec. Současně se v celé Evropě obnovila debata o hudebních reformách Richarda Wagnera, který po dlouhém odmlčení právě uváděl svá vrcholná díla. Na tomto pozadí se střetávala koncepce reprezentovaná názory F. L. Riegra o nutnosti stavět národní hudbu na základech národní písně a názory F. Pivody, jenž kladl důraz na primát „krásného zpěvu“ v opeře,[170] s koncepcí formulovanou v českém prostředí zejména O. Hostinským, který přijímal Wagnerovu podobu hudebního dramatu jako nutné východisko a požadovaného národního charakteru zpěvu chtěl dosáhnout především bezchybnou českou deklamací.[175][181] Smetanovi byl – pro jeho důraz na dramatickou stavbu opery i hojné využití orchestru – vyčítán „wagnerismus“, a tím i poněmčování české hudby. Těmito výčitkami byl stíhán zejména Dalibor.[58][80][182] Ve skutečnosti však byly základní pojmy diskuse vágní a subjektivně cítěné: „národní“ český ráz býval shledáván zejména u prostých, zpěvných melodií jakéhokoli původu, zatímco k označení hudby za „cizí“ či „wagnerovskou“ stačila hustější orchestrální sazba, nezvyklé harmonie a polyfonie.[183] Smetana sám své stanovisko formuloval v dopise A. Čechovi z 4. prosince 1882: „Já nepadělám skladatele slovutného žádného, já jen se obdivuju velikosti jejich, a vše přijímám pro sebe, co uznám za dobré a krásné v umění, a především pravdivé. Vy to už dávno u mně znáte, ale jiní to nevědí, a myslejí, že zavádím Wagnerismus!!! Mám dost co dělat ze Smetanismem, jen když ten sloh je poctivej!“[184]

Přímá polemika utichla po Smetanově ohluchnutí a odchodu z divadla; již roku 1875 zanikly jak Hudební listy, tak Dalibor. Smetanova strana označovala v tisku již od počátku skladatelovo onemocnění za následek „neustálého rozčilování, jakých mu v poslední době způsobováno bylo s jisté strany“ (Dalibor 15. srpna 1874), a stylizovala ho tak do podoby mučedníka.[185] Hrubé útoky Smetanových oponentů, kteří se v Hudebních listech vysmívali jeho „neslýchanému lazarství“ a penzi přiznanou mu divadlem komentovali slovy: „Toť první osobnost, která české divadlo pokládá za útulek zaopatřovací, za invalidovnu, za pathologický ústav,“[186] veřejnost odsuzovala a tyto osobnosti byly postupně společensky izolovány.[170] Estetická diskuse o „wagnerismu“ a české národní hudbě však pokračovala.

V roku 1874 Bedřich Smetana ohluchol a bol preto nútený vzdať sa miesta v divadle.

Hluchota však nezmenšila jeho hudobnú predstavivosť a schopnosť komponovať. Vzápätí po ohluchnutí začal pracovať na cykle symfonických básní Má vlast. Ďalej napísal dve sláčikové kvartetá, oba rady Českých tancov, zbor Píseň na moři a zbory Věno a Modlitba. Nasledovali ďalšie opery – Hubička, Tajemství a Čertova stěna.

Aj vďaka komponovaniu napriek hluchote prejavil svoju genialitu a postupne si získaval čestné miesto ako významný reprezentant českej hudby a dostal veľa ocenení. Nesmiernej cti sa Smetanovi dostalo pri príležitosti otvorenia Národného divadla v Prahe 11. 6. 1881 uvedením jeho operyLibuše.

Choroba[upraviť | upraviť zdroj]

Po roku 1870 sa Smetanov zdravotný stav začal zhoršovať. Trápili ho nehojace sa kožné vyrážky a rad ďalších problémov. Až donedávna sa myslelo, že dôvodom týchto komplikácií bol syfilis. Toto tvrdenie však vyvrátil doktor Jiří Ramba, ktorý skúmal lebku Bedřicha Smetany.

Nechal zhotoviť röntgenové snímky a lebku premeral. Skúmaním zistil, že Smetana mal výrazne menšiu pravú časť tváre, ktorú sa neskoršom veku snažil zakryť mohutnou bradou. Ďalším prekvapivým nálezom bolo, že na tvárových kostiach mal jednoznačné známky dlhodobého infekčného zápalu – osteomyelitídy.

V skratke možno povedať, že 11-ročný Smetana pri pobyte v Jindrichovom Hradci utrpel ťažké zranenie a prechodne stratil sluch. Pravdepodobnou príčinou je explózia nálože (sklenenej fľaše naplnenej strelným prachom), ktorú chlapci zakopali na poli. Výbuch vmietol Smetanovi do tváre črepiny a čerstvo pohnojenú pôdu. Navyše mu ranu vymyli nečistou vodou z neďalekého rybníka Vajgar. Vznikol zápal, ktorý Smetana pri vtedajšej neznalosti antibiotík a ďalších liekov so šťastím prežil. Zápal však prešiel do chronického štádia a zachvátil mozgové blany – čo vo svetle súčasného medicínskeho poznania vysvetľuje množstvo chorobných príznakov, ktoré skladateľ musel znášať celý život.

V dobových dokumentoch sa možno dočítať, že ho trápil „zápal močového mechúra“, často u neho dochádzalo ku „krčným katarom“, mával závrate a často vracal. Mikroskopické vyšetrenie lebky preukázalo, že zápal ťažko postihol ušné kostičky, čo viedlo k postupnej strate sluchu. Nakoniec sa dostavili aj psychické problémy. To všetko spolu s veľmi bolestivým a hnisavým zápalom kože (nesprávne pokladanými za príznaky nebolestivých syfilitických vredov), viedlo k rôznym dohadom o príčinách jeho choroby.

Posledné roky života Smetana strávil u svojej dcéry Žofie a jej manžela v horárni v Jabkeniciach pri Mladej Boleslavi (žil tam od roku 1875). Jeho zdravotný stav sa v roku 1884 prudko zhoršil a 20. apríla ho museli previesť do ústavu pre duševne chorých v Prahe-Kateřinách.

Dielo[upraviť | upraviť zdroj]

Opery[upraviť | upraviť zdroj]

Piesňová tvorba[upraviť | upraviť zdroj]

  • Večerní písně - 5 písní na slova V. Hálka
  • První písně
  • Píseň do tragedie Baron Goertz

Zborová tvorba[upraviť | upraviť zdroj]

  • Česká píseň – pre zmiešaný zbor a orchester
  • Píseň svobody – pre zmiešaný zbor, klavír
  • Píseň česká – pre mužský zbor
  • Meditabitur – pre zmiešaný zbor, organ a orchester
  • Tři jezdci – pre mužský zbor
  • Odrodilec I., II. – pre mužský zbor
  • Rolnická – pre mužský zbor
  • Naše píseň – pre mužský zbor
  • Slavnostní sbor – pre mužský zbor
  • Píseň na moři – pre mužský zbor
  • Věno – pre mužský zbor
  • Modlitba – pre mužský zbor
  • Heslo I., II. – pre mužský zbor
  • Tři ženské sbory (Má hvězda, Přiletěly vlaštovičky, Za hory slunce zapadá)

Symfonické básne[upraviť | upraviť zdroj]

  • cyklus Má vlast (Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník)
  • cyklus Švédské písně (Richard III., Valdštýnův tábor, Haakon Jarl)
  • Pražský karneval – nedokončený, dokončené len prvé dve časti – Introdukce, Polonéza

Komorné dielo[upraviť | upraviť zdroj]

Klavírna tvorba[upraviť | upraviť zdroj]

Salónné skladby[upraviť | upraviť zdroj]

  • 3 Salonní polky

Koncertné skladby[upraviť | upraviť zdroj]

  • koncertná etuda Na brehu morskom
  • 3 Poetické polky
  • cyklus České tance (4 polky, 10 tanců-Hulán, Obkročák, Cibulička, Sousedská, Medvěd, Dupák,…)
  • Mackbath a čarodějnice
  • Šest preludií
  • Sonáta e moll
  • Ouvertura e moll
  • Rondo C dur

Orchestrálna tvorba[upraviť | upraviť zdroj]

  • Symfónia E dur „Triumfálna“ – na témy z Rakúskej národnej hymny (dnes nemeckej – od J. Haydna)
  • Pochod k slávnosti Shakespearovej
  • Predohra D dur
  • Slávnostná predohra C dur – k položeniu základného kameňa Národného divadla
  • Venkovanka polka
  • Libušin soud – hudba k živému obrazu
  • Rybář – hudba k živému obrazu
  • Fanfáry do Shakespearovho Richarda III.
  • Doktor Faust – predohra k bábkovej hre
  • Oldřich a Božena – predohra k bábkovej hre
  • Menuet B dur
  • Galopp bajadérek

Referencie[upraviť | upraviť zdroj]

  1. HOLZKNECHT, Václav. Bedřich Smetana. Život a dílo. Praha : Panton, 1984. 468 s. ISBN 35-027-84. S. 7 – 8.
  2. Holzknecht, s. 11.
  3. Holzknecht, s. 11 – 12.
  4. Holzknecht, s. 12, 19.
  5. Holzknecht, s. 21.
  6. Holzknecht, s. 20.
  7. Holzknecht, s. 21 – 23.
  8. Holzknecht, s. 23 – 27.
  9. a b c d e f g h TEIGE, Karel. Skladby Smetanovy. Kommentovaný katalog všech skladeb mistrových v chronologickém postupu. Praha : Fr. A. Urbánek, 1893. Dostupné online. Kapitola Bedřich Smetana. Životopisná črta.
  10. Holzknecht, s. 25 – 26, 34 – 35.
  11. Holzknecht, s. 35 – 36.
  12. Holzknecht, s. 38 – 39.
  13. Holzknecht, s. 39.
  14. Holzknecht, s. 39 – 42.
  15. Holzknecht, s. 60.
  16. DOLEŽIL, Hubert; HUTTER, Josef; CHALABALA, Zdeněk. Bedřich Smetana. Praha : Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 49.
  17. Holzknecht, s. 46 – 49.
  18. Holzknecht, s. 41 – 42, 55.
  19. a b c OTTLOVÁ, Marta; SADIE, Stanley. Smetana, Bedřich [Friedrich]. London : Oxford University Press, 2007. (obmedzený prístup) Dostupné online. Kapitola 1. Youth and training, 1824–47. (anglicky)
  20. Holzknecht, s. 49 – 52.
  21. Holzknecht, s. 55 – 56.
  22. Holzknecht, s. 61 – 62.
  23. a b c HABÁNOVÁ, Radmila; MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Bedřich Smetana (Život a dílo). Praha : Národní muzeum, 1998. ISBN 80-7036-048-8. S. 82.
  24. Holzknecht, s. 63 – 64.
  25. Holzknecht, s. 70.
  26. Holzknecht, s. 66.
  27. Holzknecht, s. 66, 72.
  28. Holzknecht, s. 65 – 69.
  29. Holzknecht, s. 67.
  30. Holzknecht, s. 73 – 74.
  31. a b Holzknecht, s. 74.
  32. a b Holzknecht, s. 80.
  33. a b c d e OTTLOVÁ, Marta. Smetana, Bedřich [Friedrich]. Grove …, Kapitola 2 At the beginnings of a musical career, 1848–56
  34. MOJŽÍŠOVÁ, Olga; MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Skladby Bedřicha Smetany (Výběrový soupis). Praha : Národní muzeum, 1998. ISBN 80-7036-048-8. S. 132.
  35. Holzknecht, s. 81.
  36. Holzknecht, s. 74 – 78.
  37. a b c Habánová, s. 86.
  38. Holzknecht, s. 81 – 83.
  39. Holzknecht, s. 82, 84, 423, 427.
  40. Holzknecht, s. 83 – 84.
  41. Holzknecht, s. 88 – 92.
  42. Holzknecht, s. 92 – 94, 126 – 127.
  43. OTTLOVÁ, Marta. Smetanova Triumfální symfonie. [s.l.] : [s.n.], 1995. Dostupné online. S. 27 – 34.
  44. a b Holzknecht, s. 84.
  45. a b Habánová, s. 88.
  46. Holzknecht, s. 84, 95.
  47. Holzknecht, s. 95 – 96.
  48. Holzknecht, s. 96 – 102.
  49. Holzknecht, s. 99 – 102, 110.
  50. a b c d e f g OTTLOVÁ, Marta. Smetana, Bedřich [Friedrich]. Grove…, Kapitola 3 In search of recognition abroad: Sweden, 1856 – 61
  51. a b Holzknecht, s. 99.
  52. Habánová, s. 88 – 90.
  53. Holzknecht, s. 99, 106.
  54. a b Holzknecht, s. 103.
  55. Holzknecht, s. 105 – 115, 128 – 130.
  56. Holzknecht, s. 120 – 121.
  57. a b Holzknecht, s. 117.
  58. a b HONOLKA, Kurt. Smetana, Bedrich. Zväzok 12. Kassel : Bärenreiter-Verlag, 1986. Dostupné online. S. 781 a násl.. (nemeky)
  59. Holzknecht, s. 102 – 103.
  60. Holzknecht, s. 106 – 107.
  61. Holzknecht, s. 116.
  62. a b c Habánová, s. 92.
  63. Holzknecht, s. 117 – 118, 124.
  64. Holzknecht, s. 121 – 122.
  65. Holzknecht, s. 303 – 304, 372 – 375.
  66. PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry III : Dvě vdovy, Hubička, Tajemství. Praha : Za svobodu s. s r.o., 1948. 317 s. S. 125 – 126.
  67. Holzknecht, s. 428 – 429.
  68. Holzknecht, s. 432.
  69. Holzknecht, s. 126 – 127.
  70. PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry I : Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta. Praha : Za svobodu s. s r.o., 1948. 320 s. S. 30 – 32.
  71. Holzknecht, s. 124 – 125.
  72. Holzknecht, s. 126.
  73. Holzknecht, s. 130 – 131.
  74. Holzknecht, s. 133 – 135, 137 – 138.
  75. Pražák I, s. 36 – 37.
  76. OTTLOVÁ, Marta; LUDVOVÁ, Jitka. Smetana Bedřich. Praha : Divadelní ústav. ISBN 80-7008-188-0. S. 489.
  77. Holzknecht, s. 126, 140 – 142.
  78. Pražák I, s. 34 – 35.
  79. Holzknecht, s. 135 – 137.
  80. a b c d OTTLOVÁ, Marta. Smetana, Bedřich [Friedrich]. Grove..., Kapitola 4 In national life, 1862 – 74
  81. Holzknecht, s. 145.
  82. Pražák I, s. 42 – 43.
  83. Holzknecht, s. 135.
  84. Holzknecht, s. 140 – 141.
  85. Holzknecht, s. 142 – 146.
  86. BARTOŠ, Josef. Prozatímní divadlo a jeho opera. Praha : Sbor pro zřízení druhého národního divadla v Praze, 1938. 427 s. S. 103.
  87. Holzknecht, s. 135 – 136.
  88. Holzknecht, s. 144.
  89. Holzknecht, s. 169 – 170.
  90. OTTLOVÁ, Marta. Kittl Johann Friedrich. In: Hudební divadlo..., s. 265.
  91. Pražák I, s. 38 – 40, 124.
  92. KUNA, Milan. Žádosti Bedřicha Smetany o umělecké stipendium. Hudební věda, 1988, roč. 25, čís. 2, s. 120 – 131. Dostupné online. ISSN 0018-7003.
  93. Holzknecht, s. 147.
  94. Holzknecht, s. 170, 429.
  95. Holzknecht, s. 167 – 169.
  96. Holzknecht, s. 214.
  97. Holzknecht, s. 159 – 167.
  98. Bartoš, Opera, s. 106 – 107, 110.
  99. Holzknecht, s. 162 – 163.
  100. Pražák I, s. 48 – 57.
  101. Holzknecht, s. 157 – 159.
  102. Holzknecht, s. 136.
  103. Pražák I, s. 96.
  104. Holzknecht, s. 156 – 157.
  105. Holzknecht, s. 172 – 174.
  106. Pražák I, s. 101 – 104.
  107. Holzknecht, s. 175.
  108. REITTEREROVÁ, Vlasta. V hudbě život Čechů (2) [online]. Praha : Muzikus.cz, 2004-03-20, [cit. 2012-04-07]. Dostupné online.
  109. Pražák I, s. 110 – 125.
  110. Holzknecht, s. 177 – 178, 430.
  111. Pražák I, s. 159 – 160.
  112. Holzknecht, s. 177 – 179.
  113. Pražák I, s. 166.
  114. Holzknecht, s. 179.
  115. a b Holzknecht, s. 180.
  116. Holzknecht, s. 180 – 183.
  117. Bartoš, Opera, s. 113.
  118. Bartoš, Opera, s. 113–114.
  119. Bartoš, Opera, s. 204.
  120. Bartoš, Opera, s. 131–173.
  121. Bartoš, Opera, s. 208–210.
  122. BAJGAR, Jindřich, KLOSOVÁ, Ljuba. Chvalovský Edmund. In: Hudební divadlo…, s. 229.
  123. Bartoš, Opera, s. 200–203.
  124. Bartoš, Opera, s. 177–179.
  125. Bartoš, Opera, s. 180–183.
  126. LUDVOVÁ, Jitka. Lukes Jan Ludevít. In: Hudební divadlo…, s. 311.
  127. Bartoš, Opera, s. 118.
  128. Bartoš, Opera, s. 120, 252–253.
  129. Bartoš, Opera, s. 120, 226–231.
  130. Bartoš, Opera, s. 231–41.
  131. Bartoš, Opera, s. 215, 219–226.
  132. Bartoš, Opera, s. 241–248.
  133. Bartoš, Opera, s. 251.
  134. ČERNÝ, Miroslav K.. Smetana a Balakirev (K interpretaci kulturně politických souvislostí ve Smetanově díle). Hudební věda, 1976, roč. 13, s. 239-256. Dostupné online. ISSN 0018-7003.
  135. Bartoš, Opera, s. 251–252.
  136. Bartoš, Opera, s. 253–262.
  137. POSPÍŠIL, Milan. Dvořák Antonín. In: Hudební divadlo…, s. 120.
  138. BURGHAUSER, Jarmil. Smetanův vliv na Dvořákův tvůrčí vývoj. Hudební věda, 1995, roč. 32, čís. 1, s. 9-19. Dostupné online. ISSN 0018-7003.
  139. Bartoš, s. 187–188, 198-199.
  140. OTTLOVÁ, Marta. Smetanův Meyerbeer. Hudební věda, 1984, roč. 21, čís. 4, s. 355-364. Dostupné online. ISSN 0018-7003.
  141. Holzknecht, s. 260, 430.
  142. Bartoš, Opera, s. 129.
  143. ŠTĚPÁN, Václav. Prozatímní divadlo 1862-1883. Praha : Nakladatelství Academia, 2006. ISBN 80-200-1480-2. S. 723-724.
  144. Holzknecht, s. 252–258.
  145. Bartoš, Opera, s. 216–218.
  146. Holzknecht, s. 230–231.
  147. Holzknecht, s. 215–217.
  148. Holzknecht, s. 194, 430.
  149. Holzknecht, s. 211.
  150. a b Holzknecht, s. 212.
  151. PRAŽÁK, Přemysl. Smetanovy zpěvohry II : Dalibor, Libuše. [s.l.] : [s.n.], 1948. S. 60-61.
  152. OTTLOVÁ, Marta. Smetana Bedřich. In: Hudební divadlo…, s. 491.
  153. a b c Holzknecht, s. 233.
  154. Pražák II, s. 127–128.
  155. Habánová, s. 102.
  156. Holzknecht, s. 231.
  157. Holzknecht, s. 306–307, 399.
  158. Holzknecht, s. 247–248, 286.
  159. Pražák II, s. 134–139.
  160. Holzknecht, s. 287.
  161. a b OTTLOVÁ, Marta. Smetana Bedřich. In: Hudební divadlo…, s. 495.
  162. Holzknecht, s. 288, 432.
  163. Pražák III, s. 16.
  164. Holzknecht, s. 295, 432.
  165. Pražák III, s. 26–42.
  166. Holzknecht, s. 211, 217–220, 230-232.
  167. REITTEREROVÁ, Vlasta. V hudbě život Čechů (4) [online]. Praha : Muzikus.cz, 2004-05-21, [cit. 2012-03-26]. Dostupné online.
  168. a b OTTLOVÁ, Marta. Smetana Bedřich. In: Hudební divadlo…, s. 492.
  169. LUDVOVÁ, Jitka. Maýr Jan Nepomuk. In: Hudební divadlo…, s. 327–329.
  170. a b c LUDVOVÁ, Jitka; OTTLOVÁ, Marta. Pivoda František. In: Hudební divadlo…, s. 404–405.
  171. LUDVOVÁ, Jitka; PETRÁNĚK, Pavel. Böhm Jindřich Hanuš. In: Hudební divadlo…, s. 68.
  172. PETRÁNĚK, Pavel. Hřímalý Vojtěch. In: Hudební divadlo…, s. 217.
  173. SMETANA, Bedřich. Na rozloučenou. Národní listy, 8. marec 1870, roč. 10, čís. 66, s. 3. Dostupné online. ISSN 1214-1240. (česky)
  174. REITTEREROVÁ, Vlasta. Procházka Jan Ludevít. In: Hudební divadlo…, s. 420–422.
  175. a b VÍTOVÁ, Eva; LUDVOVÁ, Jitka. Hostinský Otakar. In: Hudební divadlo…, s. 215–216.
  176. Holzknecht, s. 180, 281.
  177. Holzknecht, s. 281.
  178. BARTOŠ, Josef. Prozatímní divadlo a jeho činohra. Praha : Sbor pro zřízení druhého národního divadla v Praze, 1937. 315 s. S. 140-141.
  179. Bartoš, Opera, s. 304.
  180. Bartoš, Činohra, s. 144–150.
  181. OTTLOVÁ, Marta. Bedřich Smetana a jeho doba. Praha : Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-256-1. Kapitola K motivům českého wagnerismu a antiwagnerismu, s. 96-110.
  182. Habánová, s. 99–100.
  183. Ottlová a Pospíšil, Bedřich Smetana a jeho doba. Kapitola K otázce českosti v hudbě, s. 30–35.
  184. Holzknecht, s. 389.
  185. Pražák III, s. 104.
  186. Pražák III, s. 115.

Iné projekty[upraviť | upraviť zdroj]

Externé odkazy[upraviť | upraviť zdroj]

Zdroj[upraviť | upraviť zdroj]

Tento článok je čiastočný alebo úplný preklad článku Bedřich Smetana na českej Wikipédii.