Preskočiť na obsah

Redaktor:RONALDO-SK/Test Page

z Wikipédie, slobodnej encyklopédie

Názov

[upraviť | upraviť zdroj]

Pohorie sa v modernej dobe nazýva Karpaty v češtine, poľštine a slovenčine a Карпати (Karpaty) v ukrajinčine, Карпати/Karpati v srbčine, Carpați (čítaj [karpac]) v rumunčine, Карпаты v rusínčine, Karpaten v nemčine a Kárpátok v maďarčine.[1][2] Aj keď toponymum (v tvare Karpates oros) zaznamenal Ptolemaios už v 2. storočí nášho letopočtu,[3][4] je moderná forma mena vo väčšine jazykov neologizmom.[5] Napríklad ich stredoveké uhorské meno bolo Havasok („Snežné hory“); ruské kroniky ich označovali ako „Maďarské hory“.[6][7] Neskoršie zdroje ako Dimitrie Cantemir a taliansky kronikár Giovanandrea Gromo označovali pohorie ako „Transylvánske hory“, zatiaľ čo historik zo 17. storočia Constantin Cantacuzino preložil názov hôr pre taliansko-rumunský glosár ako „Rumunské hory“.[1]

Meno „Karpaty“ je úzko späté so starými dáckymi kmeňmi nazývanými „Karpes“ alebo „Karpovia“, ktorí žili na rozsiahlom území od východného a severovýchodného brehu Čierneho mora až po sedmohradské pláne v dnešnom Rumunsku a Moldavsku. Názov Karpaty môže nakoniec pochádzať z protoindoeurópskeho koreňa *sker-/* ker-, z ktorého pochádza albánske slovo karpë (skala) a slovanské slovo skala (aj útes), možno prostredníctvom dáckeho kognátu, ktorý znamenal horu, skalu alebo drsný terén (porov. germánsky koreň *skerp-, staronórsky harfr „brázda“, gótsky skarpo, stredonemecky scharf „hrnčiar“ a moderný hornonemecký Scherbe „črepina“, staroanglicky scearp a anglicky sharp (ostrý), litovsky kar~pas „rezať, sekať, zárez“, lotyšsky cirpt „strih, klip“). Archaické poľské slovo karpa znamenalo „členité nerovnosti, podvodné prekážky/skaliská, členité korene alebo kmene“. Častejšie slovo skarpa znamená ostrý útes alebo iný zvislý terén. Názov môže taktiež pochádzať z indoeurópskeho *kwerp „otáčať“, podobné staroanglickému hweorfan „otáčať, meniť“ (anglicky warp) a gréckemu καρπός karpós „zápästie“, možno odkazujúce na to, ako sa pohorie ohýba alebo stáča do tvaru písmena L.[8]

V neskorších rímskych dokumentoch boli východné Karpaty označované ako Montes Sarmatici (čo znamená Sarmatské pohorie).[9] Západné Karpaty sa nazývaly Carpates, meno, ktoré je po prvý krát zaznamenané v Ptolemaiovej Geografii (2. stor. n. l.).[10] V škandinávskej ságe Hervarar, ktorá rozpráva starogermánske legendy o bojoch medzi Gótmi a Hunmi, sa meno Karpates objavuje v predvídateľnej germánskej podobe ako Harvaða fjöllum (viac Grimmov zákon). Gervasius z Tilbury vo svojom Otia Imperialia („Rekreácia pre cisára“) z roku 1211 písal o pohorí ako o Hunských alpách. Uhorské listiny z 13. – 15. storočia pomenovávajú hory Thorchal, Tarczal alebo menej často Montes Nivium („Zasnežené hory“). V Poľsku názov „Karpaty“ po prvý krát použil prírodovedec a geograf Stanisław Staszic (1755 – 1826) v roku 1815 vo svojom diele O ziemiorództwie Karpatów i innych gór i równin Polski (O pozemkovom hospodárstve Karpát a iných hôr a pláňach Poľska).[11]

Geografické vymedzenie

[upraviť | upraviť zdroj]
     Vonkajšie Západné Karpaty
     Vnútorné Západné Karpaty
     Vonkajšie Východné Karpaty
     Vnútorné Východné Karpaty
     Južné Karpaty
     Carpații Occidentali (Západorumunské Karpaty)
     Transilvánska kotlina
     Karpatske planine (srbské Karpaty)
rieky :a – Visla, b – Dunaj, c – Tisa, d – Sáva, e – Dnester, f – Prut

Podľa geomorfologického delenia sú Karpaty geomorfologickým subsystémom Alpsko-himalájskeho systému. Ich presné vymedzenie sa však v literatúre rôzni a existujú na neho rôzne pohľady; často, ale nie výlučne, je prijímaná definícia poľského geológa Jerzyho Kondrackého z roku 1989.[12] Po geologickej stránke je hranicou Karpát na západe prietok Dunaja Viedenskou kotlinou a ďalej Karnuntská brána, ktorá tvorí hranicu medzi Hainburskými vrchmi (Karpaty) a Litavskými vrchmi (najvýchodnejší výbežok celého systému Álp). Zo západu, severu a východu je pohorie obklopené pásmom tzv. karpatskými priehlninami – tektonických poklesov, ktoré ich oddeľujú od susedných horských celkov. Na západe sú to Moravská brána, Vyškovská brána a moravské úvaly v Českej republike hranicou medzi Karpatami a pohoriami hercýnskeho Českého masívu, na severe ich pás zníženín oddeľuje od taktiež hercýnskej Poľskej vysočiny, na východe od hornatého Podolia. Na juhu a juhovýchode svahy Karpát spadajú do Dolnodunajskej nížiny. Priestor vo vnútri karpatského oblúka vypĺňajú nížiny Panónskej pánvy, v dunajskom ohybe tak plynulo nadväzuje Zadunajské stredohorie.[13] Transylvánska vysočina je spravidla považovaná za súčasť Karpát, existujú však aj pojatie, kedy tomu tak nie je.[12]

Najproblematickejšie je vymedzenie hranice Karpát v Srbsku vzhľadom k tomu, že hranica s nadväzujúcimi Balkanidmi nie je geologická (obe pohoria patria do Alpsko-himalájskeho systému) a je teda viac menej záležitosťou konvencie. Ako hranica sa v literatúre uvádza až päť rôznych možností.[14] Niekedy je za hranicu považovaný už samotný Dunaj, ako aj u spomínaného Kondrackého, pre účely Karpatských dohovorov je prijímaná definícia Srbskej akadémie vied, ktorá za súčasť Karpát považuje iba južný breh úžiny Železné vráta v rozsahu územia národného parku Djerdap. Často je hranica vedená údolím rieky Crni Timok, po línii Stalać – Sokobanja – Knjaževac (masívy Ozren a Devica by potom patrili už pod Balkán), alebo ešte o niečo južnejšie údoliami riek Nišava a Svrljiški Timok.[13][15]

Delenie Karpát

[upraviť | upraviť zdroj]
Bližšie informácie v hlavnom článku: Členenie Karpát
mapa
Mapka č. 2: Novšie delenie podľa Kondrackého (1989): Západné Karpaty sú delené na Vonkajšie (1), Centrálne (2) a Vnútorné (3), Rumunské západné Karpaty zjednotené s Transylvánskou vysočinou (7). Pohorie Poiana Ruscă a Banátske Karpaty sú zahrnuté do Južných Karpát (6) rovnako ako Srbské Karpaty, tu v úzkom pojatí zahrňujúcom iba južný breh Dunaja. Východné Karpaty (4, 5) sú rovnaké ako v mapke hore, hranica medzi Západnými a Východnými je posunutá viac na východ. (I. – Čelná karpatská priehlbina, II. – Dolnodunajská nížina, III. – Panónska panva)

Podobne ako samotné vymedzenie Karpát, aj ich delenie je predmetom rozporov a v jednotlivých zdrojoch a krajinách sa dosť líši.[16] Najčastejšie sa Karpaty v literatúre delia na tri geomorfologické provincie – Západné, Východné a Južné Karpaty. Hranica medzi Západnými a Východnými Karpatmi je kladená buď do oblasti Lupkovského priesmyku, alebo ďalej na západ do Kurovského sedla (taktiež aj Tyličského) na slovensko-poľskej hranici, zhruba na spojnici miest Bardejov a Nowy Sącz.[17] Hranicou medzi Východnými a Južnými Karpatmi je tradične rumunský priesmyk Predeal (1 033 m n. m.) na spojnici mesta |Brašov na severe a údolím rieky Prahova na juhu, objavujú sa však aj názory na jej mierne posunutie do údolia rieky Dâmbovițy; v tom prípade by pohorie Bucegi spadalo ešte pod Východné Karpaty.[18]

Tieto tri základné provincie sú ďalej delené do subprovincií podľa tektonickej a geologickej stavby. Podľa klasického delenia zodpovedajú subprovincie Vonkajších Západných a Vonkajších Východných Karpát flyšovému pásmu, vnútorné patria k jadrovým kryštalickým a niekde aj k vulkanickým pohoriam. V modernejšom pojatí sú Západné Karpaty členené podľa tektonickej stavby na tri časti: Vonkajšie (flyšové), Centrálne (tzv. Pásmo jadrových pohorí) a Vnútorné (viac spodná mapka).[19] Na západe tvorí hranicu medzi Vonkajšími a Vnútornými Karpatmi taktiež vápencové Bradlové pásmo (viac nižšie kapitola Geológie).[16] Čelná karpatská priehlbina je obvykle považovaná za súčasť (subprovinciu) jednotlivých provincií, ku ktorým prilieha.[17]

Neustálené je delenie rumunských Karpát, ktoré je v rumunskej literatúre menej prepracované a nesleduje rovnaké geomorfologické kritéria a ich hierarchiu. Južné Karpaty, Rumunské Západné Karpaty (alebo aj Apuseni) a Transylvánska vysočina sa tu posudzujú obvykle samostatne.[20] Rumunské západné Karpaty sú pritom vymedzené taktiež nejednoznačne: hranica buď prebieha údoliami riek Cerna a Timiș (pozri mapka č. 1, časti 5, 6), alebo sú pohoria Poiana Rusca a Banátske vrchy priradené k Južným Karpatom a hranicou je údolie Mureše (v mapke č. 2 časti 6, 7). Odlišne je tu taktiež delenie Východných Karpát (pozri nižšie).[18]

Prehľad karpatských geomorfologických subprovincií a ich najvyšších vrcholov je nasledujúci:

  1. Vonkajšie Západné Karpaty (Babia góra v Poľsku, 1 725 m n. m.)
  2. Vnútorné Západné Karpaty (Gerlachovský štít, 2 654 m n. m., tiež delené na Centrálne a Vnútorné)
  3. Vonkajšie Východné Karpaty (Hoverla, 2 061 m n. m.)
  4. Vnútorné Východné Karpaty (Pietrosul, 2 303 m n. m.)
  5. Južné Karpaty (Moldoveanu, 2 544 m n. m.)
  6. Rumunské Západné Karpaty (Cucurbăta Mare, 1 849 m n. m.)
  7. Transilvánska kotlina (najvyššie vrcholy ojedinele okolo 800 m n. m.)
  8. Srbské Karpaty (Šiljak, 1 560 m n. m.); niekedy sú priraďované k Južným Karpatom, inokedy do Karpát vôbec nie sú zaraďované.
Nízké zalesněné kopce, louka, polní cesta s alejí ovocných stromů
Krajina v Chříboch

Najväčšia časť Karpát, zhruba 55 % ich rozlohy, sa nachádza v Rumunsku. Z ostatných krajín pripadá na Slovensko 17 %, na Ukrajinu necelých 11 %, na Poľsko necelých 10 %, na Maďarsko 3,8 %, na Česko 3,3 % a na Rakúsko a Srbsko (v najužššej definícii) menej než 0,5 % rozlohy.[21] Vzhľadom k nejednoznačnému vymedzeniu v literatúre predovšetkým pri srbských horách je však tieto počty treba brať iba ako orientačné. V nasledujúcich odstavcoch je podaný výber niektorých karpatských pohorí podľa jednotlivých štátov; pre úplný a geomorfologicky usporiadaný prehľad pozri článok Členenie Karpát.

Vápencové útesy, roztroušené stromy
Vršatské bradlo na Slovensku, súčasť vápencového Bradlového pásma Karpát

Rakúske Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Do Rakúska zasahuje karpatský systém len úplne okrajovo a pokrýva iba 0,5 % krajiny. Severná časť patrí do Jihomoravských Karpát: leží tu aj najvyšší bod rakúskych Karpát kopec Buschberg (491 m n. m.) v oblasti Leiser Berge. Južná časť, Hainburské vrchy, je južným výbežkom Malých Karpát. Karnuntská brána, južne od Hainburských vrchov, tvorí hranicu medzi Karpatmi a Alpami.[22]

Moravské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

V Česku pokrývajú karpatské pohoria najvýchodnejšiu časť republiky, celkovo zhruba 8,5 % krajiny.[21] Najvyšším vrcholom Karpát v ČR je Lysá hora (1 324 m). Všetky pohoria patria do subprovincie Vonkajších Západných Karpát a ich vymedzenie v Česku aj na Slovensku je ustálené a jednotné.[23]

Panoramatický pohled na horský štít
Lomnický štít (2 634 m) vo Vysokých Tatrách, tretia najvyššia hora Karpát
Ovce na vysokohorské louce, za nimi zasněžené panorama hor
Pastva oviec na Slovensku
Suché louky, v pozadí hřebeny hor, věž Spišského hradu
Krajina na Spiši so Spišským hradom

Slovenské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Na Slovensku Karpaty zaberajú takmer 72 % územia,[21] nachádzajú sa tu taktiež najvyššie vrcholy celého pohoria. O časť svojich vrcholov sa Slovensko delí s Poľskom, Gerlachovský štít (2 654 m n. m.) ja najvyšším vrcholom Karpát vôbec. Členenie do nižších geomorfologických celkov je ustálené; pre usporiadanie je použité klasické delení Západných Karpát na Vonkajšie a Vnútorné,[24] v komentári tiež modernejšie Kondrackého delenie.[25]

Vonkajšie Západné Karpaty

Vnútorné Západné Karpaty

Vonkajšie Východné Karpaty

Vnútorné Východné Karpaty

Hory s holými trávnatými temenami a lesmi na úbočí
Typická karpatská polonina, východné Poľsko

Poľské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Väčšinu hraničných pohorí na juhu krajiny zdieľa Poľsko so Slovenskom a Ukrajinou, ďalej sem zasahuje podhorie vonkajších západných a východných Karpát. Najvyššou horou Poľska sú Rysy (2 500 m) vo Vysokých Tatrách. Celkom pohorie zaberá necelých 6,5 % štátu.[21] Použitý prehľad zodpovedá klasickému deleniu Karpát na vnútorné a vonkajšie.[22]

Vonkajšie Západné Karpaty

Vnútorné Západné Karpaty

Vonkajšie Východné Karpaty

Pohľad na horu počas súmraku
Hoverla (2 061 m) – najvyššia hora Ukrajiny

Ukrajinské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Na Ukrajině Karpaty zabírají převážně oblast bývalé Podkarpatské Rusi a jižní část Haliče na samém západě země, celkem pouze asi 3,6 % z celkové rozlohy.[21] Některá pohoří sem přesahují ze Slovenska a Polska a odpovídají jejich geomorfologickému začlenění. Nejvyšším vrcholem je Hoverla (2 061 m).

Vnější Východní Karpaty

Vnitřní Východní Karpaty

[[Soubor:Pietrosu Mare.jpg|náhled|Krajina východních Karpat, pohoří Rodna|alt=V popředí květnatá louka a sušící se seno, mozaika luk a lesů, vzadu vysoké hory]]

Rumunské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Lacul Bucura, Lacul Ana a Lacul Bucurelu.jpg|náhled|Jezero Bucura v pohoří Retezat, Rumunsko|alt=Ledovcové jezero uprostřed skalního masivu]] náhled|Bucegi v Rumunsku|alt=Kaňon, strmé svahy náhorní planiny V Rumunsku se nachází většina pohoří, které zabírá zhruba 47,5 % rumunského území.[21] Moldoveanu (2 544 m) je nejvyšší rumunskou horou a zároveň nejvyšším karpatským vrcholem mimo Vysoké Tatry. Dělení Karpat v rumunské literatuře se odlišuje od toho používaného v Česku a na Slovensku: Východní Karpaty jsou zde místo Vnějších a Vnitřních děleny na tři části: severní (Maramurešsko-Bukovinské Karpaty), střední (Moldavsko-Transylvánské Karpaty) a jižní část (Obloukové Karpaty). V následujícím přehledu je zachováno dělení použité v ostatních kapitolách článku.[25] Šablóna:Sloupce alt=V popředí vápencové skalky, pak vlny zalesněných kopců|náhled|Panorama vápencového pohoří Bükk v Maďarsku

Maďarské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Všechny hornatiny v maďarských Karpatech leží v Severomaďarském středohoří, což je geomorfologická oblast Vnitřních Západních Karpat na severovýchodě země. Některá maďarská pohoří zasahují též na Slovensko. Nejvyšším vrcholem Maďarska je Kékes (1 014 m n. m.) v pohoří Mátra. Celkem Karpaty zaujímají 8,3 % maďarského území.[21] Šablóna:Sloupce

Srbské Karpaty

[upraviť | upraviť zdroj]

Názory na průběh hranice srbských Karpat se v literatuře liší (viz výše). V širokém pojetí by jejich nejvyšším vrcholem byl Šiljak v masivu Rtanj s nadmořskou výškou 1 560 m.[26]

Geologie

[upraviť | upraviť zdroj]

Geologická stavba

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Петрашівська стінка.JPG|vlevo|náhled|Zvrásněné vrstvy flyšových usazenin, typické pro vnější pásmo Karpat|alt=Pohled na erodovanou skálu u řeky]] Karpaty jsou pásemné pohoří s komplexní geologickou strukturou, která navazuje na Alpy. Geologicky je vnější část západních a východních Karpat tvořena širokým pásmem flyšových příkrovů, tvořených paleogenními až křídovými usazeninami jílovců, pískovců a slepenců. V centrálních, jádrových částech Západních Karpat a prakticky v celých Jižních Karpatech převládají staré hlubinné vyvřeliny a metamorfované horniny krystalinika, převážně granity a granitoidy. Na ně pak často i v celých dílčích pohořích, jako jsou Malá a Velká Fatra, Pieniny, Slovenský ráj, Hășmaș, Ceahlău, Piatra Craiului nebo Apuseni, nasedají mladší, druhohorní vápence a dolomity, které jsou mnohde silně zkrasovatělé (například v masivu Bihor). Tyto horniny vystupují na povrch také v Bradlovém pásmu na rozhraní mezi Vnějšími a Vnitřními západními Karpatami. Ve vnitřních oblastech přiléhajících k Panonské a Transylvánské pánvi je pak prstenec vulkanických pohoří složených z povrchových vyvřelin – andezitů, dacitů a čedičů: Mátra, Căliman, Harghita, Vihorlat, Zemplínské vrchy a další, místy se zachovalými postvulkanickými jevy. Transylvánská vysočina je tvořena převážně kenozoickými usazenými horninami.[3][27]

Vněkarpatské sníženiny (neboli karpatská předhlubeň) jsou pozůstatky někdejších průlivů mezi horskými pásmy Karpat a hercynikem a jako takové jsou vyplněny mořskými sedimenty, následně po vyzvednutí pak sedimenty říčními a eolickou spraší, své uloženiny zanechal na jejich severu též pevninský ledovec. Podobně Panonie je stále poklesávající pozůstatek pevninské desky Tisie překrytý od druhohor nánosy sedimentů. V různých oblastech karpatského oblouku se nalézají ložiska minerálů a nerostných surovin, například ropy, zemního plynu, černého a hnědého uhlí, kovových rud (nejvíce ve Slovenském rudohoří a v pohoří Metaliferi v Apusenách) a kamenné soli, která se těžila mimo jiné v oblasti Maramureše a Solotviny; pozůstatky po těžbě jsou zde solná jezera využívaná v současnosti k léčebným a rekreačním účelům.[3][16][27][28]

Geologický vývoj

[upraviť | upraviť zdroj]

náhled|Reliéf pohoří|alt=fyzická mapa s vyznačením pohoří Vznik karpatského pohoří je výsledkem dlouhodobého procesu alpínského vrásnění, jehož impulzem byla kolize Africké tektonické desky s několika okrajovými krustálními bloky (Apulie, Tisie, Alcapa, moesijská deska, Český masiv) Eurasijské desky. Vrásnění začalo již ve spodní křídě vyzvednutím vnitřních krystalinických útvarů z druhohorního geosynklinálního moře; tím vznikla jádrová pohoří Karpat, po jejichž obvodu pak docházelo k usazování flyšových vrstev. Vrásnění pokračovalo ve starších až mladších třetihorách zvednutím těchto vrstev a vyvrásněním vnějšího pásu pohoří. Navazujícím orografickým projevem bylo probuzení vulkanické činnosti (zhruba před 50 miliony lety), která dala vzniknout pásu vnitřních sopečných pohoří; poslední erupce karpatských vulkánů jsou odhadovány do doby před 40 až 10 tisíci lety.[29] Mezitím docházelo k postupnému uzavírání okrajových pozůstatků starého moře Tethys obklopujících nové pohoří, jeho vysušování a sedimentaci usazenin za vzniku Panonské a Transylvánské pánve. Dotvoření profilu pohoří o glaciální typy reliéfu bylo dokonáno ve čtvrtohorách posunem ledovců během dob ledových; v Karpatech ovšem mělo vliv jenom okrajový vzhledem k jejich celkově malému zalednění pouze v nejvyšších částech. Dále na podobu reliéfu působila erozní síla vody, kdy vyzvednutí starých plošin ve třetihorách dalo vzniknout některým hlubokým údolím řek (průlom Hornádu, průlom Dunajce, Bicazská soutěska), krasovění vápenců a také časté svahové sesuvy zejména ve flyšovém pásmu. Tektonická činnost ovšem trvá i nadále: nejvyšší horská pásma se zdvihají o 4 až 10 milimetrů ročně a některé části jižních a východních Karpat, především oblast Obloukových Karpat (Vrancea), jsou stále tektonicky neklidné v důsledku subdukce desek a čas od času zde dochází k zemětřesením.[3][16][27]

Geomorfologie

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Rysy, wierzcholek slowacki.jpg|alt=Pohled na nejvyšší skalnaté hřebeny, uprostřed vrchol s turisty|náhled|Nejvyšší partie Tater i celých Karpat: vlevo Gerlachovský štít, uprostřed Rysy, vpravo Vysoká]] Oproti jiným alpidským pohořím jsou Karpaty méně kompaktní. To znamená, že zde není žádný souvislý hlavní hřeben, ale horstvo se skládá z většího množství navazujících dílčích pohoří oddělených kotlinami a průsmyky.[13] Reliéf Karpat je zejména strukturní. Patrné je to například ve Vnějších Karpatech, kde paralelní horské hřbety odpovídají antiklinálám či příkrovovým jednotkám. Vnitřní Západní Karpaty a celé Jižní Karpaty mají kernou stavbu, kdy vyvýšené kry tvoří horská pásma a masivy a pokleslé kry tvoří mezihorské pánve, kotliny a brázdy. Strukturní je i uspořádání říční sítě – hojná jsou údolí podélná, probíhající ve směru horských pásem, zatímco příčná údolí jsou obvykle krátká a soutěskovitá; někdy však protínají i celá horská pásma, tak jako průlom Oltu průsmykem Červené věže nebo Železná vrata na Dunaji, se 144 kilometry nejdelší soutěska v Evropě.[3]

Většina pohoří má ráz lesnatých středohor, modelovaný činností řek a svahovými pohyby. V různých nadmořských výškách jsou zachovány zbytky neogenních zarovnaných povrchů, které dokládají období tektonického klidu a zmenšování výškových rozdílů mezi fázemi horotvorných procesů. V Jižních a Západních Karpatech jsou rozlišovány tři úrovně těchto zarovnaných povrchů.[3] Transylvánská vysočina, většina moravských Karpat mimo hlavní hraniční pohoří a slovenské i polské podhůří mají ráz zvlněných pahorkatin a vrchovin. [[Soubor:Cheile Turzii (Turda Gorges).jpg|alt=Úzká vápencová soutěska s bohatou vegetací|vlevo|náhled|Vápencová soutěska Cheile Turzii v pohoří Apuseni]] Vysokohorské oblasti s velehorským reliéfem se vyskytují po celé délce karpatského oblouku, v Západních a Jižních Karpatech a ve střední části Východních Karpat, avšak pouze izolovaně. V těchto velehorských oblastech byl reliéf modelován v období pleistocénu činností ledovců. Zalednění mělo ostrovní charakter a bylo plošně malého rozsahu. Šlo o karové a údolní ledovce, z nichž nejdelší dosahovaly délek necelých 14 km. Pleistocenní sněžná čára byla o něco níže v Západních Karpatech (1600–1700 m) než v Karpatech Jižních (1700–1900 m), typický ledovcový reliéf je vyvinut v pohořích, která významně převyšují tyto nadmořské výšky. V takových pohořích jsou četné ledovcové kary, trogová údolí, morény a četná ledovcová jezera.[3]

V horských masivech, kde geologický podklad tvoří vápence či dolomity, je vyvinut krasový reliéf. Nachází se zde tvary krasu povrchového i podpovrchového. Tvary povrchového krasu (škrapy, závrty, propasti, uvaly, výjimečně polje) jsou nejlépe vyvinuté na plošinách, jako je Slovenský kras nebo Munții Mehedinți. Podpovrchový kras vytváří na řadě míst vydatné zásoby podzemních vod. Nachází se zde i rozsáhlé jeskynní systémy, jako je Peștera Vântului s délkou přes 48 km,[30] nebo Demänovský jeskynní systém s délkou přes 41 km.[31] Ve vyšších nadmořských výškách jsou i ledové jeskyně (Ghețarul de la Scărișoara, Dobšinská ľadová jaskyňa a jiné).[3] [[Soubor:Pohľad na Vihorlat z Červenej skaly.JPG|alt=Pohled na horu s typickým vukanickým tvarem|náhled|Vrchol Vihorlatu (1 076 m n. m.) je vyhaslým vulkánem]] Ve Vnitřních Karpatech je zastoupen i reliéf neovulkanických pohoří. Z charakteristických tvarů takového reliéfu jsou zde zastoupeny například vypreparované sopouchy a žíly, lávové příkrovy, krátery a kaldery. Příkladem může být pohoří Poľana v Západních Karpatech s kalderou o průměru 6 km, pohoří Căliman s kalderou o průměru 10 km nebo pohoří Gurghiu, kde má kráter Saca šířku 14–20 km. V některých pohořích vulkanického původu se vyskytují postvulkanické jevy jako solfatary, mofety s úniky dusivých sirných a uhličitých plynů nebo bahenní sopky (například v Berce), se kterými souvisí i hojný výskyt minerálních vod.[3]

Nejvyšší částí celého pohoří jsou slovenské Vysoké Tatry, v nichž i přes jejich malou rozlohu leží 15 nejvyšších vrcholů včetně Gerlachovského štítu (2 654 m n. m.).[32] Teprve na 16. místě se objevuje jiný než slovenský vrchol, a to Moldoveanu v rumunském masivu Fagaraš (2 544 m n. m.).[33] Třetím nejvyšším pohořím je taktéž rumunský Parâng s horou Parângul Mare (2 519 m n. m.).[33] Výšku 2 500 metrů přesahují ještě pohoří Retezat (Peleaga, 2 509 m n. m.)[33] a Bucegi (Omu, 2 505 m n. m.)[33] a 2 400 metrů masiv Iezer Păpuşa (Roşu, 2 469 m n. m.)[34]; všechna zmíněná pohoří patří do Jižních Karpat. Nejvyšším pohořím Východních Karpat je Rodna s vrcholem Pietrosul (2 303 m n. m.).[33] Za nejnižší bod se považuje hladina Dunaje v soutěsce Železná vrata, s nadmořskou výškou 70 m n. m.[12]

Klimatické poměry

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Брескул.jpg|náhled|Zimní inverze v ukrajinské Čornohoře|alt=Pohled na pohoří v ranním zimním slunci, v údolí mlha, na štítech jasno|vlevo]] Klima Karpat je převážně typicky středoevropské a mírně kontinentální, přičemž jeho kontinentalita vzrůstá směrem od západu k východu, což se projevuje i na posunu nadmořských výšek u vegetační stupňovitosti. Co do vlhkosti se zde projevuje srážkový stín Alp a Českého masivu, jež leží blíže k oceánu. Nejsušší jsou nejnižší polohy, například celoroční srážkový úhrn v Transylvánské pánvi je pouze 600 mm. Srážkové úhrny stoupají s nadmořskou výškou a také západ pohoří je výrazně vlhčí než jeho východ a jih: v Tatrách mohou srážky přesahovat i 2000 mm ročně, zatímco ve východních a jižních Karpatech se úhrny pohybují mezi 1000–1200 mm. Nejvíce srážek spadne průměrně v červnu, ale ve vyšších polohách jsou srážky během roku rozloženy rovnoměrněji než v nízkých; na jihu působí již vliv submediteránního klimatu se srážkovými maximy na jaře a na podzim a se sušším létem. Průměrné roční teploty pochopitelně klesají s nadmořskou výškou, častým jevem je ale v Karpatech zimní teplotní inverze, kdy chladný vzduch stéká z úbočí do horských údolí a kotlin a způsobuje zde výrazné dlouhotrvající mrazy (až -30 °C), zatímco nasluněné vrcholy jsou teplejší. Ve vyšších polohách je také menší roční výkyv průměrných teplot než v údolích. Nejteplejším měsícem je v nižších polohách červenec, ve vysokých srpen; nejchladnějším pak leden, respektive únor. Sníh leží na závětrných svazích nejvyšších horských štítů nepřetržitě až 10 měsíců, místy se tvoří i dlouhodobě trvající firnová pole.[13][3][16][35]

Vodstvo

[upraviť | upraviť zdroj]

alt=Pohled na nejužští místo soutěsky, sevřené skalami|náhled|Průlom Dunaje Železnými vraty Převážná většina Karpat (zhruba 90 %) patří k úmoří Černého moře, kam je odvodňována především množstvím levostranných přítoků Dunaje; k nejvýznamnějším z nich patří Váh, Ipeľ, Tisa, Mureș, Olt, Siret či Prut. Na svazích Východních Karpat pramení řeka Dněstr. Severní část pohoří je odvodňována do Baltského moře Vislou a Sanem a několika přítoky Odry. Horské řeky jsou zpravidla prudké, s velkým spádem a skalnatým dnem, v nižších polohách jsou dosud zachovány divočící řeky s volným modelováním koryta štěrkovými náplavy. Odtokový režim karpatských řek je převážně sněhovo-dešťový, s maximálními průtoky a rozvodňováním na jaře v březnu a dubnu a dále v létě (červen a červenec). Občas bývají záplavy kvůli horším retenčním vlastnostem flyšových půd na okrajích pohoří katastrofické. Největší přehradní nádrž (z přibližně padesáti v Karpatech), Železná vrata, se nachází na rumunsko-srbské hranici, další v údolí Bistrițy v Rumunsku, jedna v údolí řeky Sana v Polsku a přehrada Orava na severním Slovensku.[36][37]

Přestože je v Karpatech asi 450 jezer, je jejich celková rozloha menší než 4 km². Jezera ve vysokých horách jsou převážně ledovcového původu.[37] Nejvíce ledovcových jezer je v Tatrách a v Jižních Karpatech. Největší je Morskie oko na polské straně Tater s plochou necelých 35 ha; v Jižních Karpatech je největší desetihektarové jezero Bucura v pohoří Retezat. Existují zde též morénová jezera, jako Velké Vihorlatské nebo jezero Roșu, a také jediné sopečné jezero svaté Anny ve vyhaslém kráteru někdejšího vulkánu. Světovým unikátem je slané heliotermické jezero Ursu.[38] Ve vulkanických pohořích vyvěrá několik desítek minerálních a termálních pramenů, často využitých pro lázeňské účely, a dokonce i gejzírů (Herlianský gejzír na úpatí Slánských vrchů).[16][39]

Půdy

[upraviť | upraviť zdroj]

náhled|vlevo|alt=Na fotografii je v popředí zorané políčko tvořené hnědou půdou, ve střední části zvlněné lesnaté kopce a v pozadí zasněžené hory.|Pohled na Tatry z polské strany Půdy Karpat se mezi sebou liší v závislosti na geologickém složení půdotvorného substrátu a na klimatických poměrech, potažmo tedy nadmořské výšce. Karpatské půdy vznikají v horských podmínkách s mrazovým zvětráváním a s intenzivními a rychlými svahovými a fluviálními procesy. Typický pro půdy Karpat je tak mělký půdní profil a velký podíl klastů; různorodost stanovišť vede k mozaikovitému půdnímu pokryvu. V alpínském pásmu nad horní hranicí lesa převládají leptosoly, jako jsou litozemě, rankery, na vápencích rendziny. Typické jsou také organosoly v místech akumulace nerozloženého organického materiálu. Při hranici lesa v subalpínském pásmu převládají podzoly. Pod hranicí lesa převládají ve flyšovém pásmu hor ve Vnějších Karpatech nenasycené kambisoly. Kambické rankery nebo nasycené kambisoly zde pokrývají jen malé plochy na flyši v karbonátovém vývoji. Ve Vnitřních Karpatech, stejně jako v Karpatech Jižních, mají půdy značně rozrůzněný geologický podklad. Na nekarbonátových horninách zde převládají kyselé půdy (zejména podzoly, na strmých svazích podzolové rankery), ve vápencových pohořích jsou vyvinuty rendziny, ve vulkanických krom nasycených kambisolů též humózní sopečné andosoly.[3][40]

Půdy Karpat jsou ohroženy půdní erozí, která je následkem nevhodného zemědělského a lesnického managementu, a také odlesňováním.[40]

Biologická diverzita

[upraviť | upraviť zdroj]

Vegetační stupně a biotopy

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:NPR-Stužica2015f.jpg|náhled|Bukojedlový prales v NPR Stužica na Slovensku|alt=pohled do hlubokého pralesa]] Biogeograficky patří Karpaty ke středoevropské provincii Holarktické říše; východní svahy tvoří její východní hranici.[41] Jejich vegetační stupňovitost je ovlivněna výše zmíněným klimatickým rozdílem mezi západní a východní částí pohoří; na východě a jihu jsou proto posunuty až o několik set metrů výše. V nízkých pahorkatinách podhůří (do 500, resp. 650 m n. m.) včetně jihomoravských Karpat či Transylvánské vysočiny převládají dubohabřiny a na klimaticky příhodných stanovištích jižních svahů též teplomilné doubravy, suché trávníky a lesostepi s teplomilnými druhy rostlin. Výše jsou pro Karpaty typické rozsáhlé plochy podhorských a horských bučin a jedlobučin, místy doposud pralesovitého charakteru; na západě se rozkládají zhruba mezi 500 a 1100 m n. m., na jihu a východě mezi 650 až 1400. Část z nich byla vyhlášena součástí přírodního dědictví UNESCO jako Původní bukové lesy Karpat a dalších oblastí Evropy. Na ně ve vyšších polohách (1100–1400, resp. 1400–1900) navazují zonální horské smrčiny. Lesy se smrkem a jedlí bělokorou nahrazují bučiny také v kotlinách centrálních částí; smrk byl ovšem lesnicky rozšířen i do dalších vegetačních stupňů, často ve formě monokultury.[42][[Soubor:Rzekabiałka.jpg|náhled|vlevo|Štěrkonosná řeka Biela voda v jižním Polsku, v pozadí Vysoké Tatry|alt=Říční koryto, v pozadí hory]]Hranice lesa se v Karpatech v průměru nachází ve výškách zhruba 1650–1750 m n. m., směrem na jih a východ stoupá místy až k 2 000 metrům.[16] Na mnoha místech byla uměle snížena tvorbou letních pastvin, tzv. polonin, a to i o stovky metrů; fytocenologicky jsou to převážně smilkové louky, které po opuštění pastvy opět podléhají sukcesi borůvkových křovin a posléze stromů. Lesní hranice je tvořena smrkem ztepilým, jeřábem, místy též modřínem a limbou, v poloninách i bukem.[16] Subalpínský stupeň je tvořen porosty kosodřeviny, břízy karpatské, vrby slezské, v jižních a východních Karpatech též olše zelené, zakrslého jalovce a karpatského pěnišníku. V nejvyšších polohách jsou alpínské louky (na bazických stanovištích druhově bohaté, na kyselých s převládající sítinou trojklanou a na východě s ostřicí zakřivenou) a také sněhová vyležiska. Nivální stupeň, tedy vysokohorská oblast věčného sněhu a ledu, v Karpatech není vyvinut; pouze několik nejvyšších masivů zasahuje do stupně subniválního (Vysoké Tatry nad 2300 m n. m., ojediněle i exponované nejvyšší štíty jižních Karpat).[42][43] alt=Pohled na rozkvetlou horskou louku poblíž vesnice|náhled|Po staletí obhospodařovávané karpatské louky patří k druhově nejbohatším biotopům na světě (Rumunsko) Náhradní polopřirozenou vegetací středních a podhorských poloh jsou louky, luční sady a pastviny, a to v široké škále podob od trvaleji zamokřených přes mezofilní až po suché trávníky. Díky dlouhodobému působení tradičních způsobů extenzivního hospodaření (pastva, sečení) a velkým rozlohám jsou často mimořádně druhově bohaté; bělokarpatské louky v ČR s mnoha orchidejemi nebo některé louky v Transylvánii na bazických půdách drží světové rekordy v počtu druhů zaznamenaných na ploše malého a středního rozsahu.[44] Především na flyšových vrstvách jsou častá luční svahová prameniště a slatiniště, v oblastech vývěru minerálních pramenů též s unikátní halofilní vegetací.[42] Pravá vrchoviště se v Karpatech vyskytují méně, například na Oravě. Pestře jsou zastoupena společenstva bazických i kyselých skal a sutí, a to jak bylinná, tak lesní, jako jsou suťové lesy a druhově bohaté reliktní bory na vápencích, obsahující množství endemitů.[45] Velký spád doposud neregulovaných horských řek volně modelujících svá koryta umožňuje též existenci vzácných společenstev štěrkových náplavů.[46]

Jak bylo již zmíněno, během ledových dob byly Karpaty zaledněny pouze maloplošně v několika nejvyšších oblastech; převládající vegetací zde jinak v té době byla chladná lesostep až lesotundra analogická krajinám současné jižní Sibiře, s odolnými jehličnany a na vhodných místech i listnáči, jako duby, buky či jilmy. Pohoří tak mohlo představovat refugium mnoha i mezofilních druhů rostlin, jež se zde zachovaly jako třetihorní relikty, a po odeznění glaciálu také jednu z migračních tras pro šíření zejména horských druhů do nově dostupných oblastí Evropy.[47]

Flóra

[upraviť | upraviť zdroj]

alt=Kvetoucí rostlina na subalpínské louce, v pozadí hory|náhled|Pěnišník karpatský v subalpínském stupni horPohoří patří k floristicky nejvýznačnějším a na endemity a relikty (včetně paleoendemitů a třetihorních reliktů) nejbohatším oblastem Evropy, byť jeho flóra je o něco méně výrazná než v sousedních Alpách. Důvodem tohoto bohatství jsou pestré fytogeografické podmínky, členitý reliéf geologicky mladého pohoří i zastoupení kyselého silikátového i bazického vápencového a vulkanického podloží. Mnoho prvků mají společných s Alpami, především východními, ale též s Pyrenejemi, nebo naopak s jižními pohořími Balkánu. Fytogeograficky od jihu do nejteplejších oblastí zasahuje element teplomilné submediteránní květeny, od východu a z panonské kotliny vliv ponticko-panonský s druhy kontinentálních stepí, který dosahuje krom Transylvánie až na jižní Moravu. Boreální eurosibiřská flóra se v Karpatech objevuje v horských smrčinách a rašeliništích a konečně k alpsko-karpatskému floroelementu patří horské a vysokohorské rostliny jako prvosenka medvědí ouško (Primula auricula), prvosenka nejmenší (P. minima), hořec tečkovaný (Gentiana punctata) a Clusiův (G. clusii) nebo ostřice pevná (Carex firma), jež jsou z větší části glaciálními relikty.[48][49][50] alt=detailní záběr na rostlinu|vlevo|náhled|Jaterník sedmihradský roste převážně v bukových lesích Flóra samotných Karpat obsahuje na 3900 původních druhů, z čehož je 250 (resp. 420 včetně apomiktů) endemických druhů. Jen málo z nich je přitom rozšířeno po celé délce karpatského oblouku: k takovým endemitům či subendemitům patří například zvonek karpatský (Campanula carpatica), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), ladoňka karpatská (Scilla kladnii) nebo kostival srdčitý (Symphytum cordatum). Mezi Západními a Východními Karpatami probíhá výrazná fytogeografická hranice. Endemity Západních Karpat jsou koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), rostoucí v reliktních borech na vápencových svazích, lýkovec slovenský (Daphne arbuscula) z Muráňské planiny, lomikámen tatranský (Saxifraga wahlenbergii), stračka karpatská (Delphinium oxysepalum), hvozdík lesklý (Dianthus nitidus), dřípatka karpatská (Soldanella carpatica) či oměj tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum). Pouze ve Východních a Jižních Karpatech roste šafrán karpatský (Crocus heuffelianus), šeřík karpatský (Syringa josikaea), jaterník sedmihradský (Hepatica transsilvanica), pryskyřník karpatský (Ranunculus carpaticus), pěnišník karpatský (Rhododendron myrtifolium) nebo žlutě kvetoucí mák Papaver corona-sancti-stephani.[48][51]

Fauna

[upraviť | upraviť zdroj]

alt=Stádo koní pasoucí se na vysokohorské louce|náhled|Volně se pasoucí huculští koně – plemeno pocházející z východních KarpatV oblasti fauny patří Karpaty se svým množstvím odlehlých ploch s malým zalidněním a nenarušenou přírodou k nejcennějším prostorům Evropy. Přežívá zde dosud například množství velkých šelem (více než třetina všech evropských populací), jako jsou medvěd hnědý (Ursus arctos, okolo 8 000 kusů), vlk obecný (Canis lupus, přes 4 000 kusů), rys ostrovid (Lynx lynx, 3 000 kusů)[52], dále též kočka divoká (Felis silvestris silvestris) nebo vydra říční (Lutra lutra). Pro velké šelmy jsou karpatské hory nejenom životním prostorem, ale také nejdůležitějším evropským migračním koridorem.[53] K dalším významným savcům patří například kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra subsp. tatrica), jelen karpatský (Cervus elaphus var. carpathica), svišť horský s jedním endemickým poddruhem (Marmota marmota latirostris) v Tatrách či několik reintrodukovaných populací zubra evropského (Bison bonasus); k drobnějším endemitům patří hlodavec hrabošík tatranský (Pitymys tatricus) z vysokohorských tatranských luk. V poloninách lze místy narazit i na stáda polodivokých huculských koní.[54]

Hory jsou bohaté také na zástupce ptactva, jehož zde žije na 300 druhů. Vysoké horské polohy jsou hnízdištěm orla skalního (Aquila heliaca, téměř polovina evropské populace) a orla křiklavého (Aquila promarina), v hlubokých lesích žije tetřev hlušec (Tetrao urogallus), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) či puštík bělavý (Strix uralensis, pětina evropské populace). Ve strmých skalních soutěskách má hnízdiště zedníček skalní (Tichodroma muraria), na horských loukách a poloninách ohrožený chřástal polní (Crex crex). Dále zde žije mnoho ohrožených či dokonce endemických druhů obojživelníků a plazů: ve vlhkých bukových lesích je to například čolek karpatský (Triturus montandini), na teplých jižních svazích v křovinách a sadech užovka stromová (Zamenis longissima). Ryb je zde na 100 druhů, z toho 10 endemitů. Krom toho se zde odhaduje na 35–40 000 druhů hmyzu.[52][53]

Ochrana přírody

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Lake Synevyr.jpg|alt=Jezero, okolo les, v pozadí hory|náhled|vlevo|Jezero Siněvir ve stejnojmenném národním parku]] První přírodní rezervace vznikaly v Karpatech od 30. let 20. století, ale síť chráněných území se poměrně dobře rozvinula teprve od 80. let 20. století. Chráněno je asi 16 % rozlohy Karpat, avšak míra ochrany se v jednotlivých zemích regionu liší.[55] Na území Karpat se nachází 36 národních parků, 51 přírodních parků a velkoplošných chráněných území, 19 biosférických rezervací a kolem 200 dalších chráněných oblastí, o celkové rozloze 36 000 km².[56] K nejvýznamnějším patří například národní parky na Slovensku, Magurský park v Polsku, Karpatský národní přírodní park a národní přírodní park Siněvir s rehabilitačním centrem medvěda hnědého na Ukrajině, nebo národní parky Piatra Craiului, Retezat, Cozia, Domogled, Cheile Nerei či Rodna v Rumunsku a Đerdap v Srbsku, chránící území okolo průlomu Dunaje soutěskou Železná vrata.[57] Ohrožením pro karpatskou přírodu je zejména intenzivní a často nelegální těžba dřeva s proměnou druhové skladby lesů, nevhodné zalesňování nelesních biotopů, pytláctví a nekontrolovaná výstavba dopravní, sportovní a turistické infrastruktury.[54] Ochrana přírody ve východní části pohoří je také méně efektivní než v západní a dle různých referencí mnohdy probíhá pouze formálně.[53]

Pro zachování přírodních hodnot funguje od roku 2006 Karpatská úmluva, ve které se sedm karpatských států (všechny až na Rakousko) zavázalo k ochraně přírodního a kulturního dědictví a k udržitelnému rozvoji na celém území Karpat.[58]

Historie

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Zabytkowa cerkiew wpisana na listę UNESCO.jpg|alt=Letecký pohled na dřevěný kostelík u vesnice|náhled|Dřevěný kostel sv. Paraskevy v Kwiatoni v Polsku, památka UNESCO]] Lidské osídlení karpatské oblasti trvá nepřetržitě od doby kamenné; nejstarší z nich, neandrtálské, je doloženo z paleolitu nálezy z jeskyně Šipka u Štramberka. Od doby železné se zde postupně vystřídalo či prolnulo osídlení keltské, thrácké a dácké a posléze římské, v době stěhování národů germánské, gótské, kumánské, avarské či hunské, posléze také slovanské (Češi, Slováci, Poláci, Ukrajinci), valašské, židovské a romské. Maďarské etnikum vybudovalo uvnitř karpatského oblouku v 10.–11. století mocnou uherskou říši, sousedící přes horský hřeben s knížectvími kyjevské Rusi.[59] Pravděpodobně nejvýznamnější a do značné míry sjednocující historickou událostí byla ve 13.–16. století valašská kolonizace – spontánní, nijak nekoordinovaný proces, při němž pastevecké, původně valašské (rumunské) etnikum pozvolna postupovalo od jihu po hřebenech karpatského oblouku směrem na sever a západ a přitom asimilovalo se stávajícími obyvateli. Hřeben hor tvořil historicky hranici Moldavského, Valašského a Sedmihradského knížectví a na severu Uherského království a někdejšího Malopolska. Území na jihovýchodě byla od 16. století pod vlivem Osmanské říše a jejích vazalů a po vypuzení Osmanů osídlována obyvatelstvem z různých oblastí střední Evropy.[3] Odlehlé pohoří mnohdy sloužilo jako útočiště pro obyvatelstvo vyhnané nebo pronásledované v okolních rovinách, jako byli Huculové, Lipované, hajduci, ale i různí zbojníci; v lesních kostelích Beskyd se v době protireformace shromažďovali evangelíci k tajným bohoslužbám.[60] alt=Historická mapa s barevně vyznačenými oblastmi|náhled|vlevo|Etnická mapa Rakouska-Uherska ukazuje národnostní pestrost karpatského prostoru v roce 1911 V 19. století patřila většina Karpat, včetně historických území Halič, Bukovina, Sedmihradsko a Sikulsko pod správu Rakouska-Uherska; po hřebeni Jižních a části Východních Karpat procházela jeho hranice s Rumunským královstvím. V průběhu obou světových válek byly Karpaty místem tuhých frontových i partyzánských bojů, na což upomíná řada památníků a vojenských hřbitovů v oblasti, například v Dukelském průsmyku. Doba 20. a 21. století přinesla kolektivizaci a intenzifikaci zemědělství, budování průmyslové, dopravní a turistické infrastruktury a zejména s nástupem východoevropského kapitalismu také neřízenou a bezohlednou exploataci přírodního bohatství lesů holosečemi, expanzi turistických resortů, sjezdovek i postupné opouštění tradiční pastevecké a zemědělské kultury vedoucí k zarůstání nevyužívaných polonin, sadů a luk.[61] Celkem na území Karpat žije na 17 milionů lidí,[62] přičemž hustota osídlení je značně nevyrovnaná: zatímco v mezihorských pánvích a údolích překračuje průměrně 200 obyvatel na 1 km², rozsáhlé horské oblasti jsou trvale prakticky neosídlené.[3] K největším městům uvnitř horského systému patří Zlín, Trenčín, Žilina, Banská Bystrica, Košice, Baia Mare, Sibiu, Brašov, Petrosani či Kluž.

Kultura

[upraviť | upraviť zdroj]

alt=Skupina starších mužů s nástroji|náhled|Huculští hudebníci s tradičními nástrojiKarpaty jsou oblastí, kde se vždy vzájemně setkávaly různé kulturní vlivy. Jsou nebo byly domovem řady malých národů, jako jsou Rusíni, Huculové, Lemkové, Bojkové, Goralé, a národnostních enkláv, jako např. sedmihradští Němci a Maďaři (Sikulové), Banátští Češi a další. Stýká se zde západní (římskokatolický) i východní (pravoslavný, řeckokatolický) křesťanský ritus. Tato směs kultur zde zanechala dědictví v podobě pestře propletené mozaiky jazyků, vzájemně podobných legend a pověstí, ale i památek architektury, řemesel, užitého umění (výšivky, řezbářství, keramika), oblečení, hudby, tance (slovenský odzemek, huculský arkan), kuchyně i tradic. Valašská kultura salašnického pastevectví silně přispěla k vytvoření charakteristické podoby karpatské krajiny s vysokohorskými pastvinami, mýtinami, loukami a kolibami, ale podepsala se i na stránce kulturní. V jazyce patří mezi společné dědictví valašské kolonizace takzvané karpatismy – výrazy sdílené od Rumunska až po moravské Valašsko a pojmenovávající objekty spojené s pasteveckým životem, jako jsou výrobky z mléka (brynza, žinčica, oščepok), typické potraviny (kyselica, halušky), pastýřský život (bača, fujara, gazda) nebo krajinné útvary (kotár, kyčera, magura, grúň).[63][64] Společný jmenovatel života v odlehlých horách se u horalských národů projevil na charakteristických společenských tradicích kombinujících lidové křesťanství a magické pověry,[65][66] tradici přírodního léčitelství („bohyně“ na Kopanicích, huculští molfaři[67]) i na veskrze podobné kuchyni využívající ve velké míře brambor, kysaného zelí, pohanky, prosa, luštěnin, výrobků z kozího a ovčího mléka, lněného oleje, lesních plodů, lískových oříšků, medu či hub.[68]

Ekonomika, cestovní ruch

[upraviť | upraviť zdroj]

[[Soubor:Demanova Ice Cave 27.jpg|alt=Pohled do jeskynního sálu s ledovými krápníkovitými útvary|náhled|vlevo|Demänovská ledová jeskyně na Slovensku patří k významným turistickým cílům]]Průmysl v Karpatech není příliš významný, obzvláště po jeho úpadku se zánikem komunismu; hlavními ekonomickými zdroji dosud zůstávají zemědělství (v nižších polohách a v údolích) a lesnictví. V teplejších oblastech a na jižních svazích se pěstuje kukuřice, cukrová řepa, vinná réva či tabák, v chladnějších žito, oves, pšenice a brambory. Charakteristickým rysem krajiny v podhůří jsou staré extenzivní ovocné sady s krajovou produkcí především jablek a švestek. Na horách stále převažuje pastevectví se stády ovcí, skotu a koní, přestože s generační výměnou postupně zaniká, především na západě. Hlavním zdrojem příjmů je v mnoha oblastech odedávna těžba dřeva, které se dříve po horských řekách plavilo dolů do podhůří. Velká exploatace karpatských lesů začala v 19. století se zavedením železnic a postupně vedla k vykácení mnoha původních porostů a jejich nahrazení smrkovými monokulturami. Naopak na udržitelném hospodářském zpřístupňování pralesů Bukoviny a Podkarpatské Rusi počátkem 20. století se významně podílel český lesnický inženýr Josef Opletal.[69] V 21. století se v zemích západních Karpat postupně prosazuje šetrnější lesnické hospodaření, na východě však dochází stále k masivním, často i nelegálním holosečím.[70][71]

Rostoucím zdrojem příjmů je turistika a agroturistika. Pohoří karpatského oblouku patří k oblíbeným cílům jak běžné turistiky, tak i vícedenních treků a dálkových přechodů; částečně po hřebenech Karpat vedou evropské dálkové trasy E3 a E8 (slovenská část jako Cesta hrdinů Slovenského národního povstání).[72] Dobré podmínky jsou zde pro horská kola, horolezectví i kajaking či rafting. Významnými středisky zimních sportů jsou slovenská letoviska Vysokých Tater, Zakopane v Polsku nebo rumunská Sinaia. U termálních a minerálních pramenů vznikly četné lázně (Pieštany, Luhačovice, Vyšné Ružbachy, Smrďáky, Eger, Krynica, Soločín, Borsec, Băile Herculane a mnoho dalších).[70] V mnoha oblastech se lze setkat s tradiční lidovou architekturou a kulturními památkami, z nichž mnohé jsou zařazeny na seznam památek UNESCO, ať už jde o typické dřevěné kostelíky na Slovensku, v Polsku a na Ukrajině a v Maramureši,[73] opevněné vesnice Sedmihradska nebo pravoslavné kláštery v bývalé Rumunské Moldávii a Bukovině (Putna, Moldovița a další). Turisty lákají též unikátní ledové jeskyně Slovenského ráje a krasu či bývalé solné doly Maramurešských hor. Zajímavostí je síť úzkorozchodných lesních železnic, budovaných na přelomu 19. a 20. století za účelem dopravy dřeva a lesních dělníků do odlehlých oblastí hor. Mnoho jich ve 20. století zaniklo, některé dosud slouží jako turistická atrakce.[74][75]

Odraz v umění a vědě

[upraviť | upraviť zdroj]

alt=Krojovaná skupina s hudbou na louce|náhled|Folklórní slavnost v polských Beskydech Vzhledem k bohaté a pestré historii se Karpaty objevují též v řadě uměleckých děl, která je obtížné stručně a v úplnosti postihnout.[76] Jako kulisa slouží odlehlé pohoří například románům Dracula Brama Stokera nebo Tajemný hrad v Karpatech Julese Verna. Česká literatura za první československé republiky zpracovávala téma nově připojené Podkarpatské Rusi: odehrává se zde mnoho próz a reportáží Ivana Olbrachta (Země beze jména, Hory a staletí, Nikola Šuhaj loupežník, Golet v  údolí), črty Stanislava Kostky Neumanna (Enciány s Popa Ivana) nebo Hordubal Karla Čapka. Život v horských vsích Bukoviny zachycovala ukrajinská spisovatelka Olha Kobyljanska, život karpatské zvěře a obecně přírodní tematika je obsahem próz českého spisovatele a lesníka Jaroslava Hubálka (Ze stínů karpatských pralesů a jiné).[77] Tradice a problémy moravsko-slovenských Karpat v moderní literatuře prozaicky ztvárnila Květa Legátová (Želary) nebo Kateřina Tučková (Žítkovské bohyně). Poetickými literárními průvodci po Karpatech, zejména rumunských, jsou Karpatské hry Miloslava Nevrlého nebo Vábení ducha Karpat Věry Koutecké. Život pastýřů na ukrajinských poloninách zobrazuje ukrajinský dokument režiséra Ostapa Kostyuka Živý oheň z roku 2015. Svébytným a vyhraněným literárním typem objevujícím se v mnoha podobách je karpatský zbojník s typickými atributy jako nezranitelnost, nadpřirozené schopnosti, silné sociální cítění s odbojem proti panstvu a podobně; k takovým patří i slezský Ondráš, slovenský Jánošík, podkarpatský Nikola Šuhaj či ukrajinský Oleksa Dovbuš.[78]

Mnoho pohoří i jednotlivých vrcholů je opředeno lidovými legendami a pověstmi. Například Ceahlău, přezdívané „rumunský Olymp“, bylo posvátným pohořím starých Dáků a sídlem jejich nejvyššího boha Zalmoxise,[79] tatranský vrch Kriváň je národním symbolem Slovenska a jeho historického obrození,[80] mnoho pohanských i křesťanských legend je spojeno s horou Radhošť v Moravskoslezských Beskydech.[81]

Podle Karpat pojmenoval německý astronom Johann Heinrich von Mädler pohoří Montes Carpatus na přivrácené straně Měsíce.[82][83]

Odkazy

[upraviť | upraviť zdroj]

Reference

[upraviť | upraviť zdroj]

Šablóna:Překlad

  1. ↑ a b MOLDOVANU, Dragoș. Toponimie de origine Romană în Transilvania și în sud-vestul Moldovei [online]. Geografický ústav Rumunské akademie, 2010, [cit. 2021-05-05]. Dostupné online. Archivované 2016-03-05 z originálu. (po rumumsky; moldavsky)
  2. ↑ Korai magyar történeti lexikon : 9-14. század. Budapest : Akadémiai Kiadó. 753 s. ISBN 963-05-6722-9, 978-963-05-6722-0. (po maďarsky)
  3. ↑ a b c d e f g h i j k l m Fyzická geografie Evropy. Praha : Academia, 1999. ISBN 80-200-0684-2. Kapitola Alpsko-Karpatská oblast, s. 131–175.
  4. ↑ BUZA, MIRCEA. Rev. Roum. Géogr./Rom. Journ. Geogr., 55, (1), p. 23–36, 2011, Bucureşti.ON THE ORIGINS AND HISTORICAL EVOLUTION OF TOPONYMY ON THE TERRITORY OF ROMANIA [online]. Revue Roumaine de Géographie / Romanian Journal of Geography, 2011, [cit. 2021-05-05]. Dostupné online. Archivované 2018-04-10 z originálu. (po rumumsky; moldavsky)
  5. ↑ BUZA, Mircea. On the origins and historical evolution of toponymy on the territory of Romania [online]. Revue Roumaine de Géographie / Romanian Journal of Geography., 2011, [cit. 2015-06-27]. Dostupné online. Archivované 2018-04-10 z originálu. (po rumumsky; moldavsky)
  6. ↑ Blazovich 1994.
  7. ↑ Moldovanu 2010.
  8. ↑ Room, Adrian. Placenames of the World. London: MacFarland and Co., Inc., 1997.
  9. ↑ E.g. in work Tractatus de duabus Sarmatiis, Asiana et Europiana, et de contentis in eis by Mathias de Miechow, first edition from 1517. Second book, chapter 1.
  10. ↑ Dictionary of Greek and Roman Geography (1854), CARPATES MONS [online]. [Cit. 2021-05-05]. Dostupné online.
  11. ↑ O ziemiorodztwie Karpatow i innych gor i rownin Polski – Stanisław Staszic [online]. [Cit. 2021-05-05]. Dostupné online. (po poľsky)
  12. ↑ a b c KADLEČÍK, Ján, (ed.) Draft List Of Invasive Alien Species Of The Carpathian Region // Carpathian Red List Of Forest Habitats And Species Carpathian List Of Invasive Alien Species. [online]. Banská Bystrica: State Nature Conservancy Of The Slovak Republic, 2014, [cit. 2021-05-25]. Dostupné online.
  13. ↑ a b c d Chyba citácie Neplatná značka <ref>; nebol zadaný text pre referencie s názvom :8
  14. ↑ VYSTRČIL, Robert. Srbské Karpaty [online]. [Cit. 2021-05-16]. Dostupné online.
  15. ↑ kolektiv autorů. Current State of Forest Resources in the Carpathians [online]. [Cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
  16. ↑ a b c d e f g h Šablóna:Citace elektronické monografie
  17. ↑ a b Vněkarpatské sníženiny [online]. [Cit. 2021-05-06]. Dostupné online.
  18. ↑ a b Jiří Čížek a kolektiv: Rumunské a bulharské hory. 223 pp. Olympia, Praha, 1986. Str. 9.
  19. ↑ Západní Karpaty | Moravské-Karpaty.cz [online]. [Cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (po česky)
  20. ↑ Geomorfologické členění moravských Karpat | Moravské-Karpaty.cz [online]. [Cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (po česky)
  21. ↑ a b c d e f g Fitogeograficzne problemy Karpat [online]. [Cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (po poľsky)
  22. ↑ a b KONDRACKI, Jerzy. Karpaty. Wyd. 2 popr. vyd. Warszawa : Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne. 260 s. ISBN 83-02-04067-3, 978-83-02-04067-2.
  23. ↑ Vnější Západní Karpaty | Moravské-Karpaty.cz [online]. [Cit. 2021-05-26]. Dostupné online. (po česky)
  24. ↑ MAZÚR; LUKNIŠ, M.. GEOMORFOLOGICKÉ ČLENENIE SLOVENSKA [online]. [Cit. 2021-05-26]. Dostupné online.
  25. ↑ a b KONDRACKI, Jerzy. Karpaty. 2. opr. vyd. Warszawa : Wydawnictwa Szkolne i Pedagogiczne. 260 s. ISBN 83-02-04067-3, 978-83-02-04067-2.
  26. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  27. ↑ a b c Šablóna:Citace elektronického periodika
  28. ↑ Šablóna:Citace periodika
  29. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  30. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  31. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  32. ↑ Šablóna:Citace monografie
  33. ↑ a b c d e Šablóna:Citace elektronické monografie
  34. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  35. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  36. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  37. ↑ a b Šablóna:Citace elektronického periodika
  38. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  39. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  40. ↑ a b Šablóna:Citace monografie
  41. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  42. ↑ a b c Šablóna:Citace elektronické monografie
  43. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  44. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika[nefunkčný odkaz]
  45. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  46. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  47. ↑ HORSÁK, Michal a Milan CHYTRÝ. „Krajiny zamrzlé v čase I. Jižní Sibiř – současná analogie střední Evropy v době ledové.“ Živa. 2010, roč. 58, č. 3, s. 118–120. ISSN 0044-4812.
  48. ↑ a b Šablóna:Citace monografie
  49. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  50. ↑ Šablóna:Citace monografie
  51. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  52. ↑ a b Šablóna:Citace elektronického periodika
  53. ↑ a b c Šablóna:Citace elektronické monografie
  54. ↑ a b Šablóna:Citace elektronického periodika
  55. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  56. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  57. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  58. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  59. ↑ Šablóna:Citace monografie
  60. ↑ Souhrnné zdroje dle francouzské verze: « Westermann Grosser Atlas zur Weltgeschichte », 1985, ISBN 3-14-100919-8; « DTV Atlas zur Weltgeschichte », 1987, ISBN 2-7242-3596-7; « Putzger historischer Weltatlas Cornelsen » 1990, ISBN 3-464-00176-8; « Atlas historique Georges Duby », Larousse 1987, ISBN 2-03-503009-9; série « Atlas des Peuples » d'André et Jean Sellier, La Découverte : « Europe centrale » : 1992, ISBN 2-7071-2032-4 et « Orient » : 1993, ISBN 2-7071-2222-X; « Történelmi atlasz a középiskolák számára » (« Atlas historique pour les collèges »), Budapest 1991, ISBN 963-351-422-3 a « Atlas istorico-geografic », l'Académie roumaine, 1995, ISBN 973-27-0500-0.
  61. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  62. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  63. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  64. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  65. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  66. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  67. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  68. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  69. ↑ Šablóna:Citace monografie
  70. ↑ a b Šablóna:Citace elektronického periodika
  71. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  72. ↑ Šablóna:Citace elektronické monografie
  73. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  74. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  75. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  76. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  77. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  78. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  79. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  80. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  81. ↑ Šablóna:Citace elektronického periodika
  82. ↑ Šablóna:Citace monografie
  83. ↑ Montes Carpatus, Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (po anglicky)

Literatura

[upraviť | upraviť zdroj]

Externí odkazy

[upraviť | upraviť zdroj]
Wikislovník
Wikislovník
Wikislovník obsahuje definíciu termínu:

Šablóna:Autoritní data

Šablóna:Nejlepší článek

Kategorie:Alpsko-himálajský systém Kategorie:Geomorfologické subsystémy v Česku Kategorie:Pohoří v Česku Kategorie:Pohoří v Maďarsku Kategorie:Pohoří v Polsku Kategorie:Pohoří v Rumunsku Kategorie:Pohoří na Slovensku Kategorie:Pohoří na Ukrajině Kategorie:Pohoří v Evropě Kategorie:Geografie střední Evropy Kategorie:Geografie východní Evropy Kategorie:Geografie jihovýchodní Evropy

Zdroj: „https://sk.wikipedia.org/w/index.php?title=Redaktor:RONALDO-SK/Test_Page&oldid=7888114“